Odkaz blogu žije dál! Více informací zde.

Povídky

Černá křídla - 3. část

9. října 2013 v 20:41 | Cleo
Takže, pusinky, je tady třetí díl mé úžasné povídky! :) Dobře, dobře, zas tak úžasná není, ale... udělejte si obrázek sami. Snažila jsem se to napsat tak, aby i ti, co nečetli předchozí díly, mohli číst tento. Tak si to užijte a zase příště! :)

Budík zazvonil přesně v 6 hodin ráno. Jestli jsem něco nesnášela, bylo to ranní vstávání. A jestli jsem něco nesnášela ještě víc než ranní vstávání, bylo to ranní vstávání s vědomím, že za hodinu musím být na policejní stanici a zpovídat se ze svých hříchů. (Jenom tak připomínám, na oslavě mých narozenin jsem "omylem" zabila svoji úhlavní nepřítelkyni, pak jsem stihla zemřít sama a po domluvě s ďáblem se stala černým andělem. To znamená, že každý den musím zabít nějakého zlého člověka pro peklo, jinak sama zemřu.)
Vyčistila jsem si zuby, rychle jsem se nasnídala a oblíkla si zelený šaty. Když jsem zhasla a naposledy se chtěla podívat do zrcadla, projel mnou šok. Pozorně jsem se zadívala na svůj odraz a viděla je. Černý křídla. Snažila jsem se na ně sáhnout, ale nebyly tam. Zdálo se, že se vznášejí se vzduchem jako černý kouř, ale byly jen v zrcadle. Ano, byly nádherné. Ale pochopte, jak jsem se cítila! Měla jsem za sebou křídla. Tedy, neměla, ale cítila jsem je, jako závaží, co mě pomalu, ale jistě stahuje do pekel. Zírala jsem na sebe, než mě vyrušila moje sestra.
"Tak co budeš, jdeš už? Nebo medituješ či co?" Zeptala se mě sestra, když nakoukla do pokoje. Prudce jsem sebou škubla.
"Mel, klídek, už jdu." A řekla jsem to tak klidně. Obdivovala jsem se ještě dlouho potom. Ale to všechno se změnilo, když jsme s rodinou prošli dveřmi policejní stanice.

Příběh pro princeznu #02 - Stíny se blíží

30. září 2013 v 20:08 | Cleo
Tak jsem se teda konečně dokopala k tomu, abych napsala další díl Příběhu pro princeznu, možná taky prootže konec měsíce se blíží a musíte psát každý měsíc :). No, takže jsem se do toho pustila a doufám, že se vám to bdue líbit.
Skleněná panenka. Světoznámá kultovní blogerka, která si nebere servítky a říká všechno narovinu. Určuje módní trendy. Vždy je skvěle oblečená. I Andie dneska byla skvěle oblečená. Ale v žádném případě to nebyla Skleněná panenka. To ale věděla zatím jen ona, protože slavná šéfredaktorka Modern Stylu, Sally Millerová, si s Andie domluvila pohovor, na který však zapomněla a místo toho Andie pokládala za již zmíněnou kultovní blogerku. Andie neměla příležitost, aby řekla pravdu, takže nyní seděla v desátém patře budovy, o které vždy snila, že v ní bude pracovat.
Andie problesklo hlavou, že se to mělo stát. Nepromýšlela detaily, prostě si jen užívala okamžiku. Možná brzy bude po všem a ona na tuhle chvíli bude vzpomínat až do konce života. Tváří v tvář ženě, která miluje módu a vládne jí.

Černá křídla - 2. část

11. září 2013 v 15:38 | Cleo
Takže, konečně jste se dočkali, další díl mého úžasného (nebo také úžasně přiblblého) příbehu Černá křídla je opět na světě. Piště komentáře, všechny své názory, poznámky a tak dále. Uvidíme se u dalšího dílu. Pokud v komentáři napíšete, že chcete napsat, až vyjde další díl, udělám to :)
První věc, co jsem cítila ve svém druhém životě, byl křik. Pronikavý, od stěn odrážející se sopránový křik, který mi způsobovat tupou bolest v hlavě.
"Nemá puls!" Křičel někdo vedle mě a cítila jsem jeho ruku na krku.
"Jak se to stalo? To prostě omdlela?" Pískal někdo další.
"Nevím. Šla k Alicii, ta spadla do kolejiště a tahle se skácela k zemi."
"Takže je vážně… mrtvá? Jako Alicia?" V ten okamžik mi došlo, že rozhodně nejsem živá. Ale nejsem ani mrtvá. Takže co jsem? Sakra práce. Necítila jsem tep svého srdce. Necítila jsem vzduch, co by mi proudil do plic. Ta dohoda s ďáblem. Mám mít přeci druhou šanci! Jak můžu mít druhou šanci, když se nemohu ani pohnout, de facto jsem pořád jenom vnímající mrtvola?
Minuty ubíhaly. Šum kolem mě zesiloval. Slyšela jsem, jak vynesly Alicii z kolejiště a položili ji vedle mě. Dvě mrtvé na jedné akci. Oslavenkyně musí ale mít vztek. Ale moment. To jsem vlastně já. A jo, mám pěknej vztek.
A pak to přišlo. Cítila jsem neuvěřitelný příliv energie. Cítila jsem první rezonanci mého srdce. Buch. Buch. Buch. A znovu. Po chvilce jsem si zase připadala živě. Poprvé jsem se nadechla. Otevřela jsem oči a rychle se posadila. Všichni na mě zírali jako na zjevení.

Setkání s literární postavou

4. září 2013 v 20:35 | Cleo
Takže, rozhodla jsem je zase jednou zapojit do soutěže na Srdci blogu. Více než ceny mě lákala ta výzva, napsat o setkání s literární postavou, a toho jsem se samozřejmě hned chytla. Napadlo mě jich spousta, ale nakonec jsem se rozhodla napsat právě tuto. Vím, není to žádný velký zázrak, ale i tak jsem to chtěla zkusit :) ještě než mě nazvete vymydleným fanouškem PJ a jeho světa, uvědomte si jednu věc - já jím jsem.

Černá křídla - 1. část

20. srpna 2013 v 20:42 | Cleo
Tak, konečně jsem sebrala svoji odvahu a rozhodla se dopsat (a publikovat) prolog + 1. část mé nové povídky. Vím, černý anděl není téma zrovna originální (ano, i já občas chodím do knihkupectví), ale žádnou knihu o andělech jsem nečetla, takže je to čistě moje fantas-magorie. Užijte si to a komentujte! :)
Podívala jsem se do omšelého a špinavého zrcadla na svůj odraz. Cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy, ale chtěla jsem pohlédnout pravdě do očí. Černé rovné vlasy jsem měla rozcuchané. Normálně broskvovou pleť úplně bílou. Moje skelné modré oči byly oteklé a všude kolem nich se rozpatlala rozmazaná řasenka a tužka na oči. (I když bych měla technicky vzato vypadat příšerně, nebylo tomu tak. Vypadala jsem úžasně. Krásně. Mocně. I když jsem se cítila zničeně, pořád se kolem mě vznášela ta elektrizující aura. Zatracené prokletí.) Na sobě jsem měla krátké černé šaty, ale od běhu lesem byly otrhané a špinavé. Byla jsem naboso. Nebylo to vidět na první pohled, ale když jsem se do zrcadla podívala pořádně, viděla jsem je. Ty obrysy. Černá křídla. Vznášely se mi za zády jako černá mlha. Stejně jako ve dne, kdy se můj život obrátil naruby.
Skoro každý příběh začíná stejně. Někdo se někam přestěhuje. Nebo přijde nějaké velké jubileum. Nebo někoho unesou. Někoho zabijou. Někdo zmizí. To všechno v mém příběhu je. Ale než se k tomu dostaneme, řeknu vám něco o sobě.

Příběh pro princeznu #01 - Skleněná panenka

4. srpna 2013 v 21:14 | Cleo
Na tomto blogu jsem našla zcela unikátní projekt, tzv. příběhy pro princeznu. Hodně mě to zaujalo. Funguje to tak, že každý měsíc máte zadané jedno téma a na něj píšete příběh. Další měsíc je další téma a samozřejmě se na to bude vztahovat další kapitola. Teda tak jsem to pochopila já :) A tak to budu dělat. A tak nyní přináším první kapitolu mého příběhu, který jsem pojmenovala Příběh pro princeznu, jako název projektu, a první kapitolu Skleněná panenka.

Ale nenechte se zmýlit názvem. Je to moderní pohádka o holce, která se omylem dostane do módního časopisu a otevře jí to hromadu možností, ale i omezení. A kdo ví, možná je i ona doopravdy princezna?
Taxík zatroubil. Andie se naštvaně podívala z okna. Ve městě bylo pošmourno a těžká mlha seděla na čvrti jako poklička. Kdyby to bylo na ní, nevykročila by z domu. Ale jelikož dneska měla pohovor v časopise Modern Style, nemohla se poddat svým tužbám, ale musela jít za vyšším cílem. Stát se redaktorkou tohoto časopisu byl Andiin sen už odmala. Vždycky si listovala v časopise, jedla čokoládu a snila o tom, že bude a) vypadat jako holky na titulních stránkách a za b) bude ostatním radit, jak se takovou stát.
Make-up. Rtěnka. Řasenka. Mobil do kabelky. Á, pudr. Peněženka. Kreditka. Černé úzké šaty. Lodičky od Loubutina. Klíče. Andie vyrazila ze dveří jako hotová střela a div se nepřerazila na schodech. Taxikář už jí nervozně ukazoval na hodinky a když Andie nastoupila, nasupeně se na ni podíval. Byla si jistá, že zrovna myslel na to, že kdyby se za zpoždění klientů dostávaly příplatky, Andie by za tento týden neměla na zaplacení.
"Na Mortonovo náměstí, prosím," pronesla co nejsvůdněji to dokázala. Doufala, že taxikář ji odpustí její zpoždění a ona kvůli jeho rozmrzelosti nebude nucena přijít pozdě, jako to už má ve zvyku.

Povídka #02 - Černá křídla

31. července 2013 v 20:51 | Cleo
Uvažovala jsem o tom, že už hodně dlouho jsem nepsala žádnou povídku/příběh. A jelikož mám v sobě hodně nevyužité literární energie, napadlo mě, že bych mohla něco napsat zase sem, na blog, což je v jistých směrech lepší než psát do šuplíku, protože mám nějakou odezvu od vás :)

Poslední a první povídku jsem psala před dvěma roky, jmenovala se Osudová chyba a podle mě to byl propadák, ala bavilo mě to psát. Tentokrát bych se ráda ponořila trošku více do fantasy a psala bych příběh s názvem Černá křídla.

O čem by to bylo? O holce, která vždycky věděla, že je nějaká divná. Ale všechno se pokazí v den, kdy ji na zádech začnou růst křídla. Proč? Je totiž temný anděl. Vím, že o tomto tématu je spoustu knížek a většinou jsou to nesrozumitelné bláboly (ale samozřejmě, výjimky existují). Bylo by to něco jako její retrospektivní příběh s nějakou pointou, nad kterou stále hloubám.

EDIT: Nakonec jsem to vymyslela trochu jinak. Nebyla ndělem vždy, ale je to prokletí. Brzy uvidíte!

A co myslím tím temný anděl? Anděl smrti. Dotykem umí vzít život. Snadné. A normální anděl uděluje milost a život vrací a zachraňuje.

Proč to budu psát? Pro zábavu. A protože chci slyšet vaše názory na moje psaní, co bych mohla vylepšit, co naopak umím skvěle (haha, už teď se řežu smíchy) a tak.

Tak co? Zaujalo by vás to? Četli byste to?

Jak je důležité býti neviditelná

21. května 2013 v 19:33 | Cleo
Tak jo, dlouho slibuju, ale nikdy nic neni, takže je konečně čas, abych se pustila do psaní nějaké povídky. Zrovna před chvíli mě napadlo geniální téma, není sice zrovna originální, vím, že v literatuře se tohle vyskytuje docela často, takys e omlouvám za to, že to bude romantika, ale zase ne moc, protože v mém horoskopu to psali. Já jim tedy moc nevěřím, ale tenhle na mě seděl. Ale to je vedlejší. O čem to bude?

Savannah je holka, kterou miluje jeden kluk. Od pohledu. Denně se vídají a on se do ní prostě zamiluje. V ahlvě si vytvoří představu, jaká asi jeho vyvolená je. Představuje si ji jako milovnici Jane Austonový, kvítků a dlouhých romantických chvil, ale ona taková není, což pozná, když se s ní pozná blíže.

Tak co, zaujalo vás to alespoň trochu? :)

Osudová chyba / 6. část

4. srpna 2011 v 22:29 | Cleo

6. část - Můj nejlepší přítel

Večer jsem se tedy vydala do parku. Procházela jsem se uličkami, prohlížela jsem si všechny lavičky, ale nikde jsem neviděla Adama. Až pak, po půl hodině chození, jsem ho zahlédla. Opíral se o zábradlí a pozoroval hvězdy.
"Adame," oslovila jsem ho.
"Bello." Otočil se na mě a podíval se na mě s výrazem plným nadějí.
"Je mi to líto. Nechtěla jsem to tenkrát udělat."
"Ale chtěla jsi to."
"Ne! Vždyť jsem ho odstrčila. Nechtěla jsem tě podvádět."
"Dobře. Víš, Bello, já tě mám vážně hrozně rád. Ranilo mě to, když to David řekl. Myslela jsem si, že mě nemáš ráda. Že ses mě tím chtěla zbavit."
"To není pravda. Mám tě strašně ráda. Jsi můj nejlepší přítel."
On se na mě usmál a řekl: "To jsem rád. Ty jsi moje nejlepší kamarádka."
Cítila jsem se šťastná.
"Možná bysme spolu neměli dál chodit. Ale nechtěla bych přijít o naše přátelství."
"To já také ne. Takže přátelé?"
"Ano."
Obejmu ho. Cítím jeho vůni a chvěje se mi srdce. To ale Isabella netuší, že Adam jí skutečně miluje. A jak moc ho to bolí. Ale pro její štěstí se rozhodne být jen tím kamarádem. A doufá, že tohle není konec.

Osudová chyba / 5. část

4. srpna 2011 v 22:16 | Cleo

5. část: Ticho po bitvě

A po té párty jsem všechno řekla sestře. A teď ležím tady, na svojí posteli. A brečím. A brečím. A brečím. Brečím pořád. První den práznin, celé dva měsíce volna přede mnou - a já ležím na svojí posteli a lituju se. Je to k pláči. A tak pláču ještě víc a mnohem intentzivněji.
Moje sestra Kat to už nemůže vydržet. Vtrhne do mého pokoje a začne ječet něco o vráskách a kruzích pod očima. Zdálo se mi, že mluvila japonsky nebo jak, protože jí nerozumim jedinou souvislou větu.
"Musíš se sebrat. Jdi za Adamem a vysvětli mu, co se stalo. Vždyť ses zachovala správně."
Kat se na mě dívala svýma velkýma modrýma očima a já cítila, že má naprostou pravdu. Měla bych to udělat. Pro svůj klid. A taky si musím promluvit s Ashley - od včerejška se mnou nemluví. Bere to jako obrovskou zradu, to, co jsem udělala. A tak jsem vzala do ruky telefon a vytočilo Ashleynino číslo.
"Ahoj Is," řekla posmutněle Ashley.
"Ashley, proč se na mě zlobíš?"
"Protože to, co jsi provedla Adamovi, bylo nečestné a hloupé. A navíc si se líbala s klukem, kterého jsem milovala. Vím, že je to děvkař, ale tys věděla že se mi líbí - jak jsi mi to mohla udělat?"
"Moc se ti omlouvám. Měla jsem včera špatnej den - nějak jsem to nezvládla. Prosím, odpustíš mi?"
"No jo, vždyť jsi stejně říkala, že jsi ho nechala být a že jsi to nechtěla."
"Je to pravda. Musím mi věřit Ash."
"Já ti věřím. Ale bojím se o Adama."

O chvíli později jsem už na sobě měla seprané džíny a dlouhé zelené tričko. Věděla jsem, že mi tahle kombinace nesluší, a proto jsem si ji oblékla. Nechtěla jsem, abych se Adamovi tolik líbila, až s ním budu mluvit. Když jsem došla k jeho dveřím, zazvonila jsem, ale nikdo neotvíral. Možná se mnou nechce mluvit.
Smířila jsem se s touto pravdou a šla jsem pomalu pryč. Za mnou ale klaply dveře - a k mému zklamání - v nich stál Nathaniel, Adamův nejstarší bratr.
"Is, co je?" zeptal se mě káravě. Asi o včerejšku věděl.
"Je tady Adam?
"Ne, je někde s tátou."
"A kdy se vrátí? Je to naléhavé."
"Jestli se s ním chceš vidět, tak máš dneska poslední možnost. Každý večer o prázdninách se chodí projít do parku - víš kde je, ne? - a tam bys ho měla potkat. Zítra jedeme do L.A., takže dneska máš poslední šanci."
Do L.A.? A jo vlastně. Vždyť o tom mluvil na naší poslední společné večeři.
A tak jsem odcházela sama domů s dobrou náladou. Věřila jsem, že se to nějak vyřeší.

 
 

Reklama

Najdete mě na těchto sociálních sítích:

Návštěvnost:
TOPlist

© 2010-15 FlowerDays | Hosting blog.cz | Varování a podmínky tohoto blogu
2015 Optimalizováno pro Operu | HD/FullHD