Odkaz blogu žije dál! Více informací zde.

Můj deník

28.8.2013 - Jak je to s těma pastelama do vlasů

28. srpna 2013 v 9:16 | Cleo
Asi před měsícem jsem psala v oběžníku o pastelech do vlasů. Od té doby uplynulo hodně vody a já jsem se rozhodla to vyzkoušet na vlastní pěst. Jako první věc jsem zvažovala, že si je objednám z internetu, ale všechny české stránky, na které jsem narazila, neprodávaly pastely na vlasy, ale prostě normální pastely na malování. Proto jsem se rozhodla, že to vyzkouším s mýma normálníma pastelama na malování.

Začalo to slibně. Vlasy stačilo jenom malinko namočit a většina barev se mi krásně chytala. Zkoušela jsem bílou (chtěla jsem platinový konečky), žlutou, červenou, ocelově i nebesky modrou. Z těch všech byl největší problém právě s bílou. Ale dalo se to. Takže - vlasy nabarvený, slepený a hrubý na dotyk. Ruce barevný a všude po mě zůstaly skvrny, zejména na vypínačích.

Přišla jsem s druhým krokem - žehlička. Měla jsem chuť se vztekat. Plošky byly úplně zaprasené a míchalo se to na nich všemi barvami. Napadlo mě, že kdybych ty vlasy nechala trochu uschnout, nemuselo se to stát, ale jak dlouho bych čekala? No, každopádně, po vychladnutí jsem žehličku otřela a šlo to celkem dobře.

Pokračovala jsem hydratačním krémem, protože jsem někde četla, že když nepoužijete speciální pastely, vlasy se vám vysuší, a to já bych ještě více nesnesla. To šlo v pohodě. Rozčesala jsem to a byla jsem překvapená, jak dobře to vypadá. Už to mám dva dny a je to pořád hodně vidět. Ale podle mě stačí aby se mi namočily vlasy a je to v čudu. Na omak to trochu barví, ale na oblečení to skvrny nenechává.

No, jsem trochu zklamaná, ale zároveň potěšená, protože jsem očekávala trošku lepší krycí schopnost. Ale jsem ráda, že jsem to vyzkoušela a ještě si s tím užiju hodně legrace :)

28.8.2013 - Pojďme se usmívat

25. srpna 2013 v 21:07 | Cleo
Položím vám řečnickou otázku: kolik procent dne se usmíváte? Ale jako vážně usmíváte a cítíte se šťastně? Protože já jsem zjistila, že u mě to rozhodně tak časté není. Spíše se mračím a protáčím panenky - a to v jednom kuse. Jako bych se více soustředila na to špatné místo toho dobrého, co mě obklopuje.

Necítím vůni čerstvě upečeného koláče, cítím spáleninu. Nevidím pěknou květinu, vidím na ní spousta vos a na štípnutí od vosy jsem alergická. Nevidím krásné svítání nad městem, vidím smog a plno aut, ve kterých sedí řidiči, kteří se zase jenom mračí a vnímají okolí stejně šedě jako já. Ale proč vlastně?

Napadá mě, že je přeci vždycky nějaký ten důvod k radosti. Ať je to skutečnost, že máme kamarády, máme kde bydlet, nebo pokud třeba ani jedno z toho, tak přeci jenom jsme pořád naživu, ne-li snad? Možná bysme se měli vykašlat na problémy a soustředit se na život, jinak nám uteče mezi prsty a my si ho ani trošku nevychutnáme.

22.8.2013 - Broadway, Here I Come!

22. srpna 2013 v 22:04 | Cleo
První věc, o které bych se chtěla zmínit, je moje povídka Černá křídla. Díky moc za všechny vaše názory a chválu, dělá mi to opravdu velkou radost! Mám pak velkou chuť psát dál a cítím se tak nějak "inspirovaná", což nikdy nemůže být na škodu.

Včera jsem hrála tenis. A myslím, že jsem si natáhla asi všechny zatracený svaly v těle. Myslím, že sebou brzo švihnu. Dneska jsem nebyla schopná si ani jít koupit snídani. Dobrá, to už možná trochu přeháním, protože moje láska k jídlu je silnější než kdejaká bolest.

Začala jsem číst Ten, kdo stojí v koutě (The Perks of Being a Wallflower) a moc se mi to líbí, hlavně se těším, až se budu moct podívat na ten film! :) No nic. Upadává mi mezerník. Už zase. Takže až to opravím, budu moct pokračovat jak se psaním příběhů, tak recenzí.

20.8.2013 - Jak zabít nesnesitelnou lehkost bytí

20. srpna 2013 v 12:00 | Cleo
Co je horší než totálně zkazit situaci? Zkazit ji a ještě víc, když se jí snažíte napravit. Neříkejte mi, že se vám to nikdy nepovedlo. Nejhorší je, že fakt nevíte, jak tu věc řešit. Bojíte se něco zkoušet, protože se obáváte, že to ještě více pokazí a to byc nikdo fakt nechtěl. To jen tak na úvod.

Dobře. Dobře. Dobře. Vím, že není nejlepší nápad nadávat na obchodní řetězce, ale no tak vážně: Zpátky do školy, Hurá do školy a tak dále - strčte si tyhle slogany někam hluboko do pr$#&@. Já nechci myslet na školu, na to, jak se blíží a jak zbývá posledních pár dní prázdnin. Mám z toho depresi a je to jasný.

Následující rok budu chodit do tanečních. Asi si umíte představit, jak úžasně jsem z toho nadšená. Vůbec. Umluvila mě k tomu kamarádka, protože měla depresi, že nemůže chodit na plesy a tak dále. Jako jo, jsem ráda, že tuhle hrůzu zvládneme spolu, ale stejně mi to přijde jako dost velké mrhání časem. Ale kdo ví, třeba budu příjemně překvapená.

Taky bude spousta nových seriálů, což je moje velká radost. Budu pokračovat ve sledování The Vampire Diaries, Arrowa, Revenge a Once Upon a Time, z novinek pak rozhodně vyzkouším The Tomorrow People a Reign. Co ale chci letos změnit - více čtení, méně televize. Ale to bude docela těžké vzhledem k tomu, jaké mám plány.

Dneska je vážně depresivní počasí. Už aby bylo slunečno. Dneska.

18.8.2013 - Shitty, shitty hell

18. srpna 2013 v 21:25 | Cleo
Dneska se opět prokázalo, jak příšerně zvládám vedro. Zrovna jsem přemýšlela o tom, že bych mohla pokračovat ve psaní mé rozepsané povídky Černá křídla, ale pak mě ovanulo to horko, jakmile jsem vylezla z klimatizované místnosti. A došlo mi to. Proboha, už mi zase taje mozek! Byla jsem ráda, že jsem si vzpomněla na svoje jméno.

Na víkend jsem byla pryč, proto jsem nic nepsala. Radši o tom nebudu moc nic říkat, protože nevím, co si o tom všem mám myslet.

Udělala jsem pokrok ve svém životě, co se sociálních vztahů týče. A pomohla mi k tomu jediná věc. Percy Jackson. Dobře, dobře, omlouvám se, než na mě začnete křičet, že nemluvím o ničem jiným než o tom divnym polobohovi (tím názorem mě urážíte, ale co vám na to mám říct, že? :D), chtěla bych to vysvětlit. Moje sestřenice zbožňuje ty knížky. A jak jsem psala, kvůli rozvodu (dle mé dedukce) prochází celkem těžkým obdobím. Tak jsem jí řekla, že na film spolu půjdeme. A nebylo to ani nějaký dlouhý odmlouvání. Dále jsem ukecala kamarádku, která na to půjde kvůli tomu, že zbožňuje Logana Lermana (a její přítel je mi táák podobnej, to mě ničí, ale zároveň jí to přeju). Ale co je na tom nejlepší? Já na ten film půjdu ještě dvakrát, juí! Ano, chovám se jako malý dítě a příšernej fanoušek dohromady, ale když ono to...! Dobře, chápu, mlčím.

Ještě co bych chtěla zmínit, je, že v Americe vyšlo další pokračování Bohů (Hrdinů) Olympu. House of Hades je na světě a já chci vědět, jak se Annabeth a Percy dostanou zpátky z toho podsvětí.

Dneska budu vzhůru až do rána a budu hrát The SIms 3 (protože budu opět stavět domy - to je ta nejlepš věc na tý hře) a možná konečně dokoukám Awkward. Ale teď už si vážně jdu pro talířek, protože mám klávesnici plnou dobečků ze sušenek.

16.8.2013 - Blogová rodinka

16. srpna 2013 v 14:38 | Cleo
Páni, je to až neuvěřitelný, kolik nových čtenářů jsem díky titulní stránce na blog.cz získala! Hned na začátku bych vám všm chtěla poděkovat, že jste na můj blog zavítali a čtete si moje články a recenze, i když se dost často hodně rozepíšu a pak se to prostě už jenom změní v nadávky.

Nedávno jsem si uvědomila, že blog je něco jako moje druhá rodina. Když mám nějaký problém, hned se sem běžím vypovídat, když něco dočtu, dokoukám, hned sem přijdu a sdělím vám svůj názor a jsem hrozně vděčná za každý komentář, který mi tady napíšete, protože mám velikou radost, že od vás získávám nějakou odezvu! :)

Nedávno jsem si uvědomila, že tenhle blog mi hodně pomáhá podívat se sama sobě do duše. Protože když se hodně rozepíšete, všimnete si, že jste právě napsali něco, co byste od sebe rozhodně nečekali. Neustále skrze blog poznávám sama sebe a myslím, že nejsem jediná na světě.

Takže ještě jednou - děkuju! :)

14.8.2013 - Takové dny jako je tento... MILUJU!

14. srpna 2013 v 22:05 | Cleo
Znáte ten pocit, že den, který právě prožíváte, je prostě skoro nejlepší z poslední doby? Protože tak se cítím já. Byla jsem nakupovat a ano, koupila jsem opravdu úžasné šaty (víte přece, jak moc miluju nákupy). Konečně jsem dokorekturovala prvních sedm kapitol mojí knihy (jupí!), viděla jsem pár super věcí v televizi, od zítřka dávají v kině Percyho Jacksona (mimochodem, půjdu hned na první promítání - napíšu recenzi :D) a můj blog je blog dne!

Nevím, jestli tyhle náhody opravdu někdo řídí, ale jestli jo, chtěla bych mu poděkovat za dnešek a doufám, že takových skvělých dní bude ještě mnoho a mnoho :)

Vím, že tenhle můj zápis zní, jako by mě někdo zfetoval a já byla nadšená úplně ze všeho, ale věřte mi, kdybyste byli mnou a zažili dnešek, chovali byste se naprosto stejně (protože byste byli mnou, tak to ani jinak nejde, to je pochopitelné). Takže děkuji za dnešní krásnou návštěvnost a doufám, že tahle dobrá řada nikdy neskončí! :D

12.8.2013 - Jak to bývá s rodiči

12. srpna 2013 v 11:03 | Cleo
Určitě to znáte. Máte kamarády a máte se setkat s jejich rodiči. Těmi dlouho zmiňovanými. A sourozenci. No... na první pohled a jakmile vás pozvou, nezdá se vám to nějak zvláštní... ale pak vám to dojde! Dostanete přístup do světa, o kterém jste zatím jen slyšeli. A teď...? Co když se jim nebudete líbit?

Přiznávám, že rodiče mojí kamarádky nejsou v takovém postavení jako by třeba byli rodiče mého kluka (ale tak daleko jsem se ještě nedostala, takže v klidu), ale stejně jsem z toho docela mírně vystreslá. Někdy si říkám, že je lepší spontálnější setkání, prostě čistě náhodou na ně narazíte a nemusíte to takhle řešit. Teď z toho všeho mám tak trošku vítr. Zatraceně.

Co dále se děje v mém světě? Konečně normální připojení k internetu a doufám, že to nějakou chvilku vydrží. Dále se nemůžu dočakat Percyho Jacksona a Moříčka nestvůr, ale viděli jste ty české plakáty? No nevím, mno. Annabeth tam vůbec nevypadá jako Annabeth. A chápu, že je to hlavně o nestvůrách, ale... no uvidíme. Všechno uvidíme. Jak si s tím nový režisér poradí.

5.8.2013 - Co nás pohádky naučily a špatně

5. srpna 2013 v 19:21 | Cleo
Od raného dětství jsme vychováváni podle pohádek. Popelka, Šípková růženka, Sněhurka. Všechny z nás je berou jako princezny, ale kde je pravda? Jsou to lamy a naivky, když to takhle řeknu. Hned vám vysvětlím proč.

Popelka je moc hezká, milá, ale nemá žádnou vůli a je zakrslá ve svém přesvědčení, že uklízení po maceše a sestřičkách si zaslouží, protože je hrozně zlá. Ale pak se objeví kouzelná víla a dá jí šaty - udělá z ní sebevědomou malou dámu, která svým šarmem okouzlí prince. Ale PROSÍM VÁS! Kde v dnešní době byste našli kouzelnou vílu? A jak by se vám změnila osobnost přes noc? Ona prostě čeká na osvobození a nic neudělá! V dnešní době by to byla typická neviditelná holka. Nikdy by s nikým nemluvila, jen dělala domácí úkoly a čekala, až se něco stane. Ale překvapení - nikdy se nic nestane.

Šípková Růženka. Všichni jí říkají, ať se vyhýbá trnům, ale co ona udělá, poruší to, zabije skoro celé království a čeká na krásného prince, který ji vysvobodí. V téhle době by jí říkali, aby nezkoušela žádnou drogu, ale ona to udělá a bum, je mrtvá, a ani lékař, ani princ, ani kouzelný polibek ji neprobudí.

Sněhurka. Zlá macecha. Místo toho, aby hned rozbila to její pitomý zrcadlo, sebrala své poddané a poštvala je proti královně, nebo udělala NĚCO, aby získala to, co jí náleží, raději si zaleze do chaloupky, vystavuje na obdiv svoje červené rty a bílou pleť zatímco se jí macecha pokouší neúspěšně zabít. V dnešní době by asi skórovala hned napoprvé. Sněhurka opět je malomyslná a čeká na prince. Jenže tentokrát by otrávené jablko při polibku nevylétlo, nestalo by se nic, protože chemický postřik jablek je hnus (tu poznámku jsem si ne, nemohla odpusit).

Jaké z toho plyne poučení? Nikdy nečekejte, než se něco stane. I kdyby existoval osud nebo tak, můžete čekat věčnost. Chcete mít uklizený pokoj? Ukliďte ho. Chcete napsat knihu? Pište. Chcete hezkou postavu? Cvičte. A nestěžujte si. My vládneme svým životům. A první věc, co udělejte, než budete mít děti, kupte si nějakou jinou pohádkovou knížku.

4.8.2013 - Nic není napořád, rozhodně ne láska

4. srpna 2013 v 11:57 | Cleo
Asi znáte ty chvíle. Říkáte si, jo, všechno je fajn, naprosto, to je stoprocentně stabilní. O čem teď mluvím? O vztazích. A konkrétně? O mé tetě a strejdovi. Víte co? Oni se rozvádějí. Oni dva. Mají tři děti, ano, on je docela zvláštní a ano, ona je taková naivní, ale vždyť si spolu rozumněli tak dlouhou dobu, tak jak se to teďka mohlo takhle pokazit?

Nemluvě o mých sestřenicích a bratrancích, jak ti to asi musejí snášet? Znám hodně příběhů lidé z rozvedených rovin. Co, jsem si jistá, že 50% a více z vás, mých čtenářů, mezi ně také patří. Rozvod je prostě věc, se kterou šachujeme dennodenně. Něco se na partnerovi nelíbí, pojďme se rozvést! Nic se řesit nebude, ani se nepokusíme to nějak napravit, proč taky ne, přece to je k ničemu.

Sice neznám pravý důvod, proč se rozvádějí, a ani to asi nikdy vědět nebudu. Tahle část rodiny je taková, no hodně ukecaná, ale když se zeptáte napřímo, neřeknou vám nic. Všechno se musíte dozvědět z drbů, které se šíří mezi jednotlivými členy, přes Skype, je to dokonale utajený systém, žádný únik. Já bych to vlastně ani vědět neměla.

Mám starost o moje sestřenice. Docela dost. Ony jsou dost odolné, ale vím, že rodina byla jejich silný základ a nevím, co se teďka může stát. Chtěla bych jim být nablízku, ale to není zase tak jednoduché, když bydlí na druhém konci Prahy než já. Ta starší má hodně ráda psaní, přesně jako já. Je hodně uzavřená, ale když se s ní rozpovídáte, je to skvělé a cítíte takové to pouto. Nechci, aby se uzavřela světu. Chci, aby svět byl stabilnější.

Neumím si prostě představit, že se jejich rodina rozpadla. A nedokážu si vysvětlit, proč. A nechci si ani předtavit, jak blbě se budu cítit, až se jim zase podívám do očí.
 
 

Reklama

Najdete mě na těchto sociálních sítích:

Návštěvnost:
TOPlist

© 2010-15 FlowerDays | Hosting blog.cz | Varování a podmínky tohoto blogu
2015 Optimalizováno pro Operu | HD/FullHD