Odkaz blogu žije dál! Více informací zde.

Můj deník

30.11.2013 - Jsou dny, kdy jsem strašně ráda, že mám svůj blog

30. listopadu 2013 v 19:36 | Cleo
Jsou dny, kdy jsem příšerně šťastná, že mám svůj blog. Protože se prostě zoufale potřebuju svěřit a nemůžu jít za mikrovlnklou a začít do ní mluvit, proto je počítač taková geniální věc. Můžete si s ním povídat a nikdo vás nepovažuje za cvoka (až na vaše prarodiče).

Nesnáším, když se s někým pohádám, nebo se nějak odcizíme. A když se to stane s více lidma najednou, no, řekněme, že z toho nemám největší radost. Minulý týden jsem se hodně zakecala s jedním známým a od té doby se naše konverzace staly každodenními. No a pak stačí pár blbostí a odcizíte se.

Nebo si naopak uvědomíte, že ten člověk, kterého znáte, je přesně takový, jakého ho znáte. Nemá žádnou skrytou další stránku, žádnou hloubku, je prostě jen... takový. Říkáte si, že to není možné, že v tom přeci musí být víc. No ale hádejte co. Není tam nic.

Co mě ještě štve, jsou komentáře tady na blogu. Nefungují a já si ty vaše nemůžu přečíst. Tak se moc omlouvám. Snad se brzy zobrazí.

24.11.2013 - Spoilers. Spoilers everywhere.

24. listopadu 2013 v 19:55 | Cleo
Někdy vás svět naprosto překvapí. A vy si jenom říkáte: Páni, vážně jsem to neviděla přicházet. Ptáte se, jak je tohle možné? Nemám tušení. Ale pravdou holt zůstává, že někdy se reálný svět příliš podobá převratům v televizních seriálech. Sakra. Můj život by byl zatraceně dobrý seriál. Možná ho nejdou natočím.

Tenhle týden pro mě bude takový posmutnělý, protože všechny seriály, které sleduju, mají tento týden pauzu. No není to děsný, že všechny si vybraly ten jeden a stejný týden? Tedy, až na Awkward. Ten mě poslední dobou taky dostává. Co se to tam pořád děje.

Ale už dost. Mám pocit, že poslední týdny jsem tak vyždímaná, že nejsem schopná napsat pořádný článek. Tak radši nepíšu nic. Někdy je méně více. Užívejte poslední chvíle neděle!

9.11.2013 - Under pressure

9. listopadu 2013 v 14:12 | Cleo
Znýte takový ten pocit, když jste pod neskutečným tlakem a prostě se nemůžete seoutřsedit vůbec na nic, aniž by jste an to mysleli? A přitom nechápete, proč jste z toho tak nervózní. Prostě to tak jenom je. Svět vás rozptyluje a vy byste si nejradši zalezli do postele a čekali na soudnou hodinu.

Proč je to také napětí? Pro mě? Kvůli vzpomínkám. Je to něco, jako když je velké finále seriálu - a vracíte se k základům. A všechno na tom stejném místě vypadá úplně jinak, ale přesto stejně. Nevím. Jsem prostě nervózní. Jsem ráda doma, zalezná za kamny u počítače u svých seriálů.

Musím se nějak zaměstnat. Ano, stoprocentně. Jdu počítat fyziku. To by mě mohlo docela hodně odreagovat. A třeba mi pak zbyde ještě i nějaký ten čas na seriál nebo chvilku Simíčků...

Pokud tohle čtete a chcete mi zvednout náladu, napište mi, kdy jste se naposledy cítili pod tlakem, jestli následující zážitek splnil vaše očekávání, nebo jak jste se toho zbavili. To by mi hodně pomohlo.

29.10.2013 - Koukám, jak ten čas letí, tadadadadáááá

29. října 2013 v 19:47 | Cleo
Dneska jsem byla na nákupech. Vtipná to věc, to vám povím. Nejdříve jsem začínala s myšlenkou, že dneska si přece nic nekoupím, co bych si kupovala, vždyť přece nic nepotřebuju! No, ale znáte to, vidíte jedno pěkné tričko, kreditka píp píp, hezkou šálu, píp píp, a než se nadějete, je to tu tu tů, kreditka odmítnuta.

Můžete se rozlítit jak jenom chcete, ale je to úplně k ničemu, protože peníze se vám v peněžence kouzelně nevyčarují. Tedy, většinou. Samozřejmě, můžete pak spoléhat na záhadného sponzora, co se vedle vás objeví a bude za vás chtít zaplatit, ale přiznejme si to, takových je hodně málo. Ne-li nula.

Koupila jsem si druhý díl Čarodějek z East Endu. Slíbila jsem si, že až to dočtu, tak se podívám na ten seriál, ale jak tak vidím, oddaluji to, co jen to jde. Stejně mě první díl hodně překvapil a já už se zase nemůžu dočkat, o co půjde v tom druhém. (Vy si ale mezitím můžete přečíst moji recenzi o pár článků níže nebo v rubrice čtenářský deník).

Mimochodem, teďka kuchtím pizzu a doufám, že se u toho nebudu vztekat tak, jako minule. Tentokrát si několik těch těst dám zmrazit, abych je mohla příště jenom rychle použít. Tak doufám, že to půjde, protože jinak se mnou asi doma nebude k vydržení. No jo no. Jak jinak.

25.10.2013 - Kicking and screaming. Dobře. Možná jenom screaming.

25. října 2013 v 19:46 | Cleo
Takže jsem přežila další týden, máte radost? :) A mám na poznamenání hned několik věcí. První je... je to jenom můj osobní pocit, nebo je to pravda, že tenhle rok se prostě děje mnohem více zajímavých věcí, které dost dobře narušují můj stereotyp? Protože věci jsou hodně odlišné.

Ano, jsou to dva měsíce školy... moment, cože? To jako vážně? Doopravdy? Už dva měsíce od chvíle, kdy mě zžírala neskutečná deprese a měla jsem pocit, že asi umřu? No jo, už to tak asi bude. Ale i tak. Mám už několik pěkných vzpomínek, na které se nezapomíná.

Další věc - taneční. To je prostě skvělá instutuce. Pro instruktory neuvěřitelný výdělek. A pro mě? Utrpení. No dobře, není to zase tak zlé. Jsem asi jediná holka, která nosí rukavice (je to divné, že je mi odporné dotýkání se cizích lidí?). Tančila jsem zatím se čtyřma a zjistila jsem svoji největší slabinu - jména. A to ať lidí, nebo tanců.

Také se mi neskutečně pletou kroky. To byste netušili. Já jsem snad ještě horší než polovina kluků tam. Víte, jak je to deprimující? A to jsem měla pocit, že mám na tanec talent.

20.10.2013 - Není to udělané tak, aby to mohlo být lehké

20. října 2013 v 19:19 | Cleo
Jsem ve stresu. A to jako pořádnym. Jsem unavená a vyčerpaná ze všeho kolem sebe. Ze všech lidí, kteří jsou kolem mě. Ještě ke všemu se na mě valí fyzika a já ji vůbec nechápu a během hodiny se na ní nemůžu soustředit (protože naše učitelka fyziky mě ruší v učení fyziky, není to paradoxní?).

Jsem unavená, protože jsem celý víkend nebyla doma. Bylo to fajn, ale asi by bylo snazší nevytáhnout paty z domu. Mám radost, že tento týden jsem konečně téměř dokončila korekturu svojí knihy (už mi opravdu zbývá jenom malinkato) a naučila se téměř na všechno, co jsem chtěla.

Tento týden snad bude takový trošku více odlehčený. Sice povinností do školy mě čeká ještě hodně, ale tím, že opět zapluju do své denní rutiny snad poklesne trošku můj stres a já se budu konečně moct věnovat svému životu tak, jak si to zaslouží.

13.10.2013 - Velké zklamání se šíří jako cholera

13. října 2013 v 16:50 | Cleo
Představte si, že se na něco strašně dlouhou dobu těšíte. No a pak to přijde, strašně rychle to odejde a je to pryč. Byl to jenom takový krátký moment, že jste to téměř ani nestihli postřehnout, a to je pěkná deprese. Jste z toho smutní a pořád musíte myslet na to, že to snad ani není možné, jak rychle to uteklo! A skoro žádné úžasné vzpomínky an to nemáte!

Mám depresi z nadcházejícího týdne. Spoustu učení, dlouhé hodiny a všechno je tak... namáhavé. Na co těším, je až provedu korekturu svojí úžasné knížky a budu moct pokračovat ve psaní. To si snad konečně alespoň trošku odpočinu. Ale kdy se toho dočkám, kdo ví kdy to bude.

Na co se opravdu těším, jsou taneční. Je to divné, že? Měla jsem z toho takovou depresi a za žádnou cenu jsem tam nechtěla jít, ale teď nakonec se tam ještě těším, protože... prostě se ten den nemusím učit a je to celé takové jednoduché a pěkné. Jenom doufám, že nebudu muset tančit s někým ošklivým nebo smradlavým nebo upoceným. Protože to by se mi to potom asi zase tolik nelíbilo.

A teď se musím zase vrhnout na učení. Tím zaručeně zadusím tu rostoucí depresi v mém nitru.

11.10.2013 - Chvilky (ne)pohody

11. října 2013 v 22:07 | Cleo
Každý z nás zná chvíle, kdy se cítíme naprosto bezmocní. Bez veškeré naděje. Kdy necháváme všechno plynout, jako bysme vůbec neexistovali. Většinou dokážeme seřvat cizí lidi. Ale křičet na naše blízké, to už vyžaduje hodně velkou dávku odvahy. Někdy je prostě lepší mlčet.

Tohle byl zase týden. A nejhorší je, že zítra budu muset psát esej a učit se na test, což mi dohromady zabere asi hodně a hodně hodin. Možná celý den. Sakra, to je depresivní, takhle na to myslet. Hodně, hodně depresivní. A zase si tady jenom stěžuju na to, jak to na mě všechno padá. Typický.

Tenhle týden jsem konečně pohla s korekturou "mojí knížky". Opravila jsem hlavní chyby, přidala pár detailů a podle mě to nakonec nebude tak špatné. Už to stačí jenom opravit v počítači a můžu psát dál, juchůchů.

4.10.2013 - Odvážnému štěstí přeje

4. října 2013 v 20:16 | Cleo
Yeah. Nesnáším tenhle citát, přitom mě samotné z pusy vylétává častěji, než bych si to přála. Vždycky, když se někdo chystá udělat něco odvážného, řeknu mu tohle. Ale když já se mám k něčemu odvázat - jó, to už vám ti není tak jednoduché.

Znáte to. Plánujete si, že přesně tohle uděláte. Dneska! No tak tedy zítra! No dobře, tak tedy pozítří! Ale do konce týdne úplně. Nebo raději až příští týden. A pak to začne zase nanovo. Pořád a pořád dokola. Brání vám to jít dál. Jste místo toho zamrzlí na místě a zdržujete ten posun, jak jenom můžete.

A mě to vážně děsně štve, že tohleto dělám. Ale co s tím mám provést? S tím asi nejde nic provést. Sakra, zmlkni Cleo, se vším jde něco provést. Musím se k tomu jenom odhodlat a udělat to konečně. Protože jinak mi bude 50 a budu si říkat, proč že jsem to neudělala.

Takže slibuju. Zítra. Nebo možná pozítří. A nebo to už rovnou nechám na pondělí...

3.10.2013 - Tákže na podzim to asi letos nevypadá

3. října 2013 v 20:53 | Cleo
Zdá se to jenom mě, nebo se na nás podzim letos doopravdy vykašlal? Už před několika dny jsem vytáhla zimní kabát a ano - sice pod něj ještě pořád nenosím nejhuňatější svetry, co mám, ale někteří spolužáci se smějou mým rukavicím a šálám. Přitom mám čím dál tím větší depresi, protože mám pocit, že moje oblíbené roční období si letos vzalo dovolenou.

Nemůžu říct, že nemám ráda zimu, to mám. Není lepší pocit, než se vrátit z koulovačky a dát si šálek horké čokolády, ale je říjen a já bych byla mnohem radši, kdyby mi ráno nešla pára od pusy. Kde je to krásné barevné listí? Kde jsou kaštany? Kde jsou moje podzimní botky? V botníku.

Před delší dobou jsem si vyvrtkla kotník. Pořád to ještě bolí, sice už ne tolik, ale bolí. A v ten moment jsem si uvědomila, jaké to asi je, když se na vás každý dívá s lítostí a nejvíc jsem nesnášela ty otázky: "Bolí to? Ještě pořád? Je to lepší?" A nebo naopak, lidé, kteří jsem chtěla, aby se starali, se nestarali. No jo. Člověk neví, co chce.

Dále bych se chtěla zmínit o tom, jak pokračuje moje spisovatelská kariéra. Odpověď: nepokračuje. Nejsem schopná se prokousat tím svým x stránkovým rukopisem a dokorekturovat všechny chyby, dopochytit všechny souvislosti a doplnit si znalosti, které jsem už zapomněla. Také se vám to stává? Já už prostě opravdu nevím, co jsem to tam tehdy psala.

Takže, užívejte dny, cpěte se zmrzlinou (už vám totiž v ruce moc nerozteče) a zapněte topení. Zima se blíží.
 
 

Reklama

Najdete mě na těchto sociálních sítích:

Návštěvnost:
TOPlist

© 2010-15 FlowerDays | Hosting blog.cz | Varování a podmínky tohoto blogu
2015 Optimalizováno pro Operu | HD/FullHD