Odkaz blogu žije dál! Více informací zde.

Můj deník

14.2.2014 - It's Valentine's Day, Bitches!

14. února 2014 v 18:00 | Cleo
Já nevím, proč mám takovou oblibu v psaní nadpisu v angličtině a ještě s užitím sprostých slov. I když... asi to definuje moji náladu. Jo. To je ono. It's Valentine's Day, Bitches!

Valentýn. Je to krásný romantický svátek. Ale mě stejně přijde, že je to jenom komerční záležitost. Lidé si musí kupovat kýčovité dárky, žrát tunu čokolády, usmívat se, říkat o všem, že je to "roztomilé" a "sladké" a "krásné" a prožívat to s co největším entuziasmem, protože jinak by to přece nebyl Valentýn!

Dobře. Chápu to, zním asi dost frustrovaně, i když sama trochu nechápu, proč. Ale to je jedno.

Další věc, o který bych se chtěla zmínit - dneska jsem viděla asi milion videí, jak někdo vypíjí půllitr piva. Šíří se to na sociálních sítích jako mor. Někdo vás nominuje, a buď vypijete do 24 hodin půllitr piva na ex, jinak tomu člověku platíte basu piva. Je to sranda to sledovat. Ale stejně by mě zajímalo, co bych udělala já, kdyby mě nikdo nominoval. Jo, jasně. Už vím. Vůbec nic.

Následující týden jsou prázdniny. (*Panebože, konečně, konečně, konečně to jednou přišlo, já jsem se už bála, že je to ztracený, ztracený, a že se už spasení za život nedočkám úúúúúúúú!*) Budu hodně číst a ano, samozřejmě, následně přinesu i nějaké ty recenze. Těšíte se, že? Samozřejmě že ano, slyším vás výskat nadšením.

Takže, užijte si Valentýn, pusinky moje! (Jo, zní to líp než bitches.)

8.2.2014 - Maturitní ples

8. února 2014 v 12:11 | Cleo
Je to tak. Ten okamžik, kvůli kterému jsem chodila celý rokna taneční, byl konečně tady. Maturitní ples. Upřímně, představovala jsem si to úplně jinak. Vlastně to byla docela nuda. Tančila jsem, to ano, ale cítila jsem se tak nějak nejistá. Chápete. Normálně chodím po ulicích s hlavou vzpřímenou, ale tady ne. Neměla jsem své obvyklé sebevědomí.

Abych se vyhnala dotazům, které na 100% přijdou... já letos nematuruji. To ne. Čeká mě to až za dva roky. Ale jeden týpek, co se líbí mojí kamarádce, maturuje, takže jsme tam šly kvůli tomu. Samozřejmě, že jsem chtěla, aby spolu tančili, když už tam jsme, ne. Ale néé. Je mnohem lepší, aby se na to vykašlala a potom se opila a šla na áfter, courala v noci po Praze a tak. Rozhodně lepší možnost.

Samozřejmě, že jsem z toho rozmrzelá. Moje kamarádky usoudili, že pití je skvělá zábava. Aby bylo jasno, já nepiju vůbec. Oficiální důvod je, že "mám temnou historii a nechci do toho spadnout znova a bla bla bla", ale doopravdy: prostě mi to nechutná. A nesnáším kocovinu.

Ale splnila jsem svůj úkol, co jsem si zadala. Tančit. A to se mi podařilo. Muhehe. Tři tance. Nic lepšího, nebo spíše nic víc jsem od sebe čekat nemohla.

Ale teď k tomu, co aktuální tíží/nadnáší mé srdce. Zaprvé, Nightwish. Naprosto jsem se na tý kapele stala závislá. Nemám tušení, jak se to stalo, vždyť se mi nejdřív ani nelíbila. No, časy se očividně mění. Zadruhé, The Tomorrow People. Ten seriál je teďka na vrcholku mých oblíbených seriálů. Proč? Protože je prostě úžasný! A do třetice, Narnie. Dočítám pátý díl ze sedmi a už se nemůžu dočkat, až vám sem napíšu recenzi! :)

Jak jste se měli vy v posledních dnech? Nějaké dobré historky? Podělte se!

26.1.2014 - Let's make it official

26. ledna 2014 v 19:10 | Cleo
Říká se, že v našem životě se odráží to, co máme rádi. To znamená, že v mém životě se odráží seriály. Chovám se jako v komedie, osud si pro mě chystá věci jako v těch nejpodivnějších soapkách a někdy se cítím, jako bych za to všechno dostala svoji vysvěnou Emmy. Každopádně... jak je možné, že se můj život tolik podobá těm v televizi? Je to tak u vás také, nebo si toho všímám jenom já lomeno je to tak jenom u mě?

Nejhorší je, když někdo zjistí vaše tajemství. Ano, sice jste se ho nesnažili nějak skrývat, ale najednou vidíte, jak se šíří jako mor a vy se snažíte to všechno vnitřně popřít. Proč proč proč. To je to, co si říkáte. Jak je možné, že se informace mezi lidmi šíří tak rychle? A pak se vás na to všichni ptají. Jestli je to pravda. Jak se to stalo. Je to otravné.

Tím se zpátky dostávám k tématu, o kterém jsem mluvila v článku Going Public. Já prostě nemůžu jít s kůží na trh, nejsem na to připravená a nejspíš nikdy nebudu. Doufám v to a žiju s tím - nikdo nikdy nezjistí moji pravou identitu. Teď, ani až budu bestsellerová autorka. Prostě ne.

Další můj postřeh: nikdy nehrajte na chytrýho. Protože až všichni zjistí, že nejste zase tak moudří, jak to hrajete a oni to předpokládají, sežerou vás zaživa a budou nás najednou vidět prázdné a zbytečné a podezřelé. Prostě když něco nevíte, přiznejte, že to nevíte. Je to tak lepší.

Tenhle týden bude pro mě v mnohém převratný. Tak mi držte palce.

18.1.2014 - Časy, ty se mění

18. ledna 2014 v 10:00 | Cleo
Já vím, já vím, v posledních dnech jsem moc nepsala, a za to se omlouvám. Na moji obhajobu, tohle byl další týden před klasifikací, který mě totálně oddělával. Nebyl tak depresivní a hrozný jako ten předchozí, ale ano, bylo to dosti stresující. Ale teď už k věci.

Znáte takový ten pocit, když děláte stejné věci stejným způsobem, takže teoreticky byste se měli cítit stejně, ale... necítíte. Prostě se něco změní a vy nad vším uvažujete tak trošku jinak. Ale mám takový pocit, že něco takového jsem už tady rozhodně psala. Nebo jsem si jenom představovala, že jsem to psala... No vidíte, jak jsem mimo, ani si nic nepamatuju.

První věc, kterou hodlám dneškem změnit - vyzvánění mého budíka. Bylo nebylo, jednou večer jsem si hrála s mobilem a "omylem" přenastavila vyzvánění budíku. Myslela jsem, že se to zlepší, protože už jenom z toho minulého budíku jsem měla noční můry, ale tohle bylo nepředstavitelné překvapení, hlavně poprvé. Hasičská houkačka na plný pecky není doopravdy ten nejlepší nápad, to jenom kdyby vás někdy napadlo to zkoušet. Nezkoušejte to. Já jsem skončila svalená z postele na zemi a připadala jsem si jako ve špatný komedii.

Druhá věc je psaní. Hodlám se do toho pořádně ponořit. Teď, když mám i reálný život, musím si najít něco, co mě trošku dostane mimo to. (Chápu, zní to pateticky, ale s tím už naděláte?) Rozhodla jsem se dopsal můj letní pokus. Jediné, co mě trošku zdržuje, je korektura předchozích stránek (změnila jsem trochu děj a musím přepsat některé dialogy), ale já se přes to dostanu. Už konečně.

Taky jsem začala znovu koukat na Hru o trůny. Na první sérii jsem neměla moc kladný názor, jak se koneckonců můžete přesvědčit v mé recenzi, ale druhá série mě nadchla. Kdybych měla více času, už jsem viděla všechny epizody. Nevím. Něco se ve mě změnilo. K lepšímu? Dám vám vědět.

P.S. Nevíte někdo, kde je v Praze dobrý antikvariát?

5.1.2014 - Going public

5. ledna 2014 v 10:27 | Cleo
Představte si to. Napíšete světový bestseller. Všichni čtou vaši knihu, všichni ji zbožňují. Ale nikdo na světě neví, kdo ji napsal, jenom vy. Vaši přátelé o ní básní, říkají si, jaký je to poklad, že by strašně chtěli potkat autora, ale ve skutečnosti... jste to vy. Jenže to nikomu neřeknete.

Tak takhle nějak si představuji svoji budoucnost. Je to můj velký sen, stát se spisovatelkou, napsat bestsellery, však to víte, pořád tady o tom brblám, ale pod nějakým krycím jménem. Na druhou stranu ale o tomhle záměru trochu uvažuji. Takové tajemství, to je neuvěřitelně dobrá věc k vydírání, kdyby to někdo zjistil. Něco jako tenhle blog. Mám pocit, že nikdo z vás mě pravděpodobně ve skutečnosti nezná, ale jsou lidé z mého světa, kteří by na tenhle blog mohli přijít a já nevím, jestli bych to vydržela.

Jeden moudrý člověk jednou řekl, že spisovatel má být odvážný a ukázat světu tu pravou barvu. Jít na veřejnost. Going public. Přečíst o sobě to nejosobnější, co jde. Největší zpověď. To je úkol spisovatele, umělce. Nebát se toho, jak ho ostatní budou brát. Ale vy přeci víte, jak hrozně miluju tajemství a nesnáším, když někdo vidí do mojí duše. Jsem zavřená světu, protože nikdy nevíte, kdo vám bude chtít ublížit.

I když si říkám, že by mi třeba nevadilo, kdyby si někdo z mého okolí tohle přečetl, protože by poznal, že mám nějakou hloubku a nejsem jenom ta věčně protivná a zamračná holka, ale na druhou stranu... kolik by toho o mě lidé věděli! Já nevím. Nebylo by mi to příjemné.

Jakmile o tom takhle hloubám, říkám si, že je to nevyhnutelné. Jednoho dne mám předurčeno dojít k tomu, že musím lidem věřit, a pak někomu o tomhle blogu řeknu. Nebo to neudělám... a nezměním se. Otázka je, chci udělat tu oběť? A je to vůbec důležité? Každý má přeci svá tajemství. Sakra, nesnáším, když se nad takovouhle věcí moc zamýšlím.

Ale jít na veřejnost? Ne, to ne. Možná jednou. Až s tímhle psaním skončím. Pokud se to někdy stane. Zatím jsem pro lidi Oliver Queen. Dám vám vědět, až světu odhalím, že jsem Green Arrow.

31.12.2013 - Moje novoroční předsevzetí

31. prosince 2013 v 22:46 | Cleo
Och ano, už je to tak, již brzy se na blogu, facebooku a všech podobných sítích kromě přání pěkného nového roku strhou i nesčetné polemiky o novoročních předsevzetích. Všichni víme, jak to dopadá. V lednu jsou tělocvičny naplněné k prasknutí, v únoru už nikde není ani noha. To jeden z těch typických příkladů. Ale nebudu se o tomto tématu dlouho rozepisovat, jsem si jistá, že to všichni moc dobře znáte.

Pojďme se ale podívat na to, jak já se budu tento rok snažit být dobrým člověkem. ... ... ... Vtip. Měli jste se smát. Já jsem dobrým člověkem, jenom to prostě ještě nikdo neví, ale přeskočme tuto drobnou vadu na kráse. Zapřísáhla jsem se, že budu milejší. Jak na lidi ve svém okolí, tak sama na sebe, ale hlavně... na čokoládu. Protože ta si zaslouží všechnu pozornost světa.

Budu chodit běhat. Což už vlastně dodržuju, teda až na dnešek, kdy jsem vycouvala s chabou výmluvou, že dneska je Silvestr a bla blá a bla blá a bla blá. Chápu to. Jsem líná. Ale víte co se říká. Dejte línému člověku těžkou práci a on vymyslí, jak ji dělat jednoduše. Nebo v mém případě spíše... nedělat.

Co chci tenhle rok změnit. Omezit seriály a více se věnovat knížkám a psaní. Já vím. Nemám na psaní většinou čas ani náladu. Ze školy přicházím vyčerpaná a koukání na televizi je prostě tak příjemně uspávací, jsem si jistá, že mě chápete. Ale chci to změnit. Chci být spisovatelka. Tak nemůžu čekat, že se ty bestsellery napíšou samy, přirozeně. Ale to neberu jako nějaké velké předsevzetí. Spíš jenom jako změnu přístupu. Takže asi tak.

Užijte si Silvestra a Šťastný nový rok! :)

Jo, vlastně jedno velký předsevzetí mám! Naučit se nějaký dobrý karetní triky.

29.12.2013 - Ať žije nerozhodnost!

29. prosince 2013 v 16:34 | Cleo
Jsem si jistá, že mnoho z vás to zná: topíte se v depresi, z něčeho, co jste udělali, ale v následujícím okamžiku litujete, že jste nedošli dost daleko, aby to mělo nějakou cenu. Nebo na vás čeká nějaká důležitá volba a vy prostě nevíte, co s ní. Já vám povím, co s ní. Rozhodněte se.

Samozřejmě, to byl jenom vtip. Tenhle můj článek má schvalovat nerozhodnost a ukázat, v čem je dobrá. Ha ha, pobavili jste se, v čem by asi nerozhodnost mohla být dobrá? Kromě toho, že vás okrádá o dlouhé a dlouhé hodiny prokrastinace, které byste mohli strávit něčím, co má doopravdy cenu.

Ale teď už začnu mluvit narovinu, protože mám pocit, že nikoho z vás nebaví číst články vycházející z mojí frustrace. Říkala jsem si, jak si tyhle Vánoce užiju. Budu hodně číst, budu hodně koukat na seriály, čeká mě tolik hodin zábavy, ale já místo toho cítím, že jsem strašně moc času strávila tupým zíráním do obrazovky a nic jsem neudělala. A než se naděju, Vánoce budou u konce a s tím i všechna moje naděje na "spásu".

Na druhou stranu ale začínám uvažovat, že škola je pro mě důležitá, jinak se příliš zabývám relevantními věcmi. Ale když musím psát úkol na chemii, přemýšlet nad slohovkou z češtiny, učit se slovíčka na němčinu a další podobné věci, nemám prostě čas na přemýšlení. A občas mám pocit, že je to u mě dobře.

Chápu, z mého dnešního článku jste nejspíš ničemu nerozumněli, ale pochopte to, to je tou nerozhodností. Jak jste strávili Vánoce vy?

21.12.2013 - Když vám soukromý život ničí seriály

21. prosince 2013 v 10:31 | Cleo
Každý člověk jednoho dne dojde ke stádiu, kdy si uvědomí jednu důležitou věc. Vy nezměníte svět. Svět změní vás. A je jedno, jaký jste měli plán, jak jste to všechno zamýšleli, vždycky je tady tak 90% šance, že se něco podělá a vy to nakonec schytáte.

Abych byla přesná, co se stalo mě. Mám takový osobní zážitek. A asi víte, že jeden z mých nejoblíbenějších seriálů je Revenge. Vždycky jsem fandila Emily, aby konečně dotáhla svoji pomstu do konce. Ale teď, najednou, v posledním díle, kdy ji Daniel zastřelil, když se dozvěděl pravdu, jsem si řekla: ta kráva Emily, jak mu to mohla udělat. Dostala, co si zaslouží. Měla špatný plán. Daniel byl nevinný.

Kdy se to proboha stalo, že jsem se dokázala vcítit do Daniela? Co se to sakra stalo? Jak se teďka na ten seriál můžu dívat, když mám trošku vztek na hlavní hrdinku? Tak takhle, milí přátelé, ovlivňuje váš osobní život úžasné seriály, které máte tak rádi. Prosím, řekněte mi, že nejsem jediná, komu se tohle kdy stalo.

12.12.2013 - Čtyři rozměry blogu

12. prosince 2013 v 17:23 | Cleo
A je to opět tady. Můj blog je v provozu a moje slova se budou šířit v éteru. Jako první bych se chtěla omluvit, že jsem poslední dny nic moc nepsala, ale nějak jsem neměla chuť testovat, jestli už všechno za běží, takže děkuji těm, kteří můj blog stále navštěvovali i v neaktivním období.

Druhá věc. Tohle je poslední týden školy, kdy se učíme, takže jedna písemka za druhou. Nutno podotknout, že jsem z toho na prášky. Učím se každý večer do devíti až desítí a ráno nemůžu vstát, protože prostě večer nemůžu usnout. Jsem si jistá, že to taky známe, ale alespoň to má jeden klad: blíží se Vánoce! Radši ani nechci myslet na to, co přijde po nich. Pololetí. Au au.

Co se vánočních dárků týče: stav je 0. Nemám nejmenší tušení. Zítra jdu nakupovat, takže doufám, že něco ukořistím, ale i tak mě to docela trápí a ničí. Všichni pořád jenom šeptají a ševelají o všech těch úžasnostech, co koupili svým bližním a já na ostatní koukám jako trotl. Ale to není pravda! Kdo kupuje dárky měsíc dopředu? Á, za týden že jsou Vánoce? Sakra, jsem asi nějak hodně opožděná.

Takže mír s vámi a neztraťte se v přelidněných nákupních centrech!

1.12.2013 - Jak zkazit den všem kolem vás

1. prosince 2013 v 18:00 | Cleo
Možná se ptáte, co znamená ten nadpis. Jen počkejte. Dopracuju se k tomu.

Začnu ale tím, že je první adventní neděle a já jsem letos pozadu ve všem. Ve Vánočních filmech, které pravidelně shlížím již od listopadu, ale letos jsem se k tomu ještě nedostala. Ještě nemám sestavený seznam vánočního cukroví, které chci upéct. Vůbec nevím, co letos lidem koupím. Ale hlavně... vůbec nevím, co si přát.

Ne, nemám všechno. Opravdu nemám všechno. To říká většina lidí, když se mě zeptají, co chci k Vánocům a já řeknu, že nemám tušení. Ale já prostě nechci nic materialistickýho. Chci, aby mě měli všichni rádi. Aby byly vysílaný dobrý seriály. Aby si teroristi dali zpátečku. Ale nic z tohohle neovlivním tím, že to napíšu na dopis pro Ježíška.

Jak zkazit den všem kolem vás. Buďte ve špatnou dobu na špatném místě a všechno se bude dařit samo od sebe. Pak se to sere, sere, nic z toho není vaše vina, ale vaše okolí jako by to nevědělo. Ne, není důležité, o čem mluvím, důležité je, že karma je svině a dostihne vás, i když vůbec není vaše.

Další problém. Miluju tajemství. Vždycky jsem si myslela, že neříkat o sobě všechno je velká přednost. Víte co, máte nějaký trumf v rukávě, který můžete kdykoliv vytáhnout ale nikdo o něm nemá ani tušení. Už když na to pomyslím, je to prostě vzrušující, ano, jsem narušená, ale je to tak. (Představte si, kdyby všichni věděli, že Clark Kent je Superman. Ztratilo by to šmrnc.)

No, každopádně jsem myslela, že je fajn mít tajemství. Nevadilo mi je skrývat, jak všichni v seriálech a filmech žbrblají, že je to přítěž, naopak, jejich skrývání mě bavilo. Ale nedávno mi došlo, že vás odcizují s lidmi. Možná že poodhalení trošky toho tajemna není úplně od věci. Důvěra plodí důvěru. Sakra. Fakt nenávidím tohle přísloví. Ale je to pravda. A s tím nic nenadělám.
 
 

Reklama

Najdete mě na těchto sociálních sítích:

Návštěvnost:
TOPlist

© 2010-15 FlowerDays | Hosting blog.cz | Varování a podmínky tohoto blogu
2015 Optimalizováno pro Operu | HD/FullHD