Odkaz blogu žije dál! Více informací zde.

Můj deník

4.8.2014 - Univerzální schopnosti

4. srpna 2014 v 22:58 | Cleo
Někdy si říkám, jak by bylo nesmírně užitečné, kdyby se v obchodech prodávali ampulky se schopnostmi. Už byste si dál nemuseli lámat hlavu s tím, abyste uměli vařit, uměli hrát šachy, měli skvělou paměť, krásně zpívali, skvěle malovali, ne, všechny tyhle schopnosti byste si mohli koupit, vypít a vlastnit je.

Já osobně bych chtěla umět hrozně moc věcí. Víc, než dokážu za celý život stihnout. A tohle by mi neskutečně usnadnilo práci. Jenže za schopnostmi stojí nadání nebo tvrdá dřina... a takhle by si je mohl koupit každý. A za co? Za peníze? Jenže peníze by neměly žádnou hodnotu, když by se prodávalo něco jako schopnosti. A kdo by je vyráběl? Každý by mohl vyrábět jen tu schopnost, kterou sám má? ...neříkám, že to ještě nemusím domyslet. Ale vím, že schopnosti, myšlenky a vzpomínky jsou to nejcennější, co máme, a nemůžeme si je koupit.

Pomůže člověku, když si říká, že má na něco talent? Když mu někdo řekne, že má na něco talent? Určitě ano. Stejně tak to funguje naopak. Když někomu řeknete, že v tomhle je vážně špatný, nejspíš tomu uvěří a ponese se to s ním už celý život. To znám z osobní zkušenosti.

Někdy mě vážně neuvěřitelně sere trošku štve, když se mi něco nedaří. Nejraději bych měla (nadpřirozenou) schopnost, že se mi všechno daří a mám neuvěřitelné štěstí na všechno. Ale bohužel, taková ampulka se zatím neprodává. Pokud ji ale někde uvidíte, napište mi.

23.7.2014 - Jak jsem uklízela šatník a... našla, co jsem ztratila

23. července 2014 v 10:43 | Cleo
Je to už dlouho, co jsem viděla podlahu svého pokoje. Nebo křeslo. Nebo postel. Před odjezdem na dovolenou jsem balila a nebyla schopná najít jedinou věc, kterou jsem chtěla. Po příjezdu domů to bylo podobné. Vyprané prádlo se mi hromadilo na nábytku s výmluvou, že "potom ten šatník uklidím a dám to tam rovnou s tím ostatním". Ale ta chvíle nepřicházela a můj pokoj byl pohlcen.

Včera jsem se rozhodla dotáhnout tu šarádu konečně do konce. Optimisticky jsem otevřela skříň, ale v následujícím momentu jsem musela čelit realitě. Spoustě reality. Z polic se na mě začaly valit trička, mikiny, šátky a... ale sakra, co dělá v mojí skříni plášť na laborky? A proč je... oh, fuj.

Když jsem to všechno ošéfovala a věci valící se na mě nasměrovala na postel, tehdy to bylo naposledy, co jsem ji viděla. Se slzou v oku jsem jí slíbila, že ji osvobodím ze zajetí, ale nemám tušení, kdy k tomu dojde. Bylo to dojemné a zdlouhavé, ale nakonec jsem se od té rány oprostila a pustila do třídění.

Začala jsem se probírat jednotlivými věcmi. Svá oblíbená trička a džíny jsem vrátila na svoje privilegované místečko. Pak tady ale byly věci, které a) jsem na sobě nikdy neměla, b) si na sebe nikdy nevezmu, c) jsem na sobě nikdy neměla a nikdy si je nevezmu a ještě za d) věci, které nemáte nejmenší tušení, jak se tam dostaly, protože jste si naprosto jistí, že nic takového jste si nikdy nekupovali a za e) věci, které jste nosili, ale teď už víte, že to byla kolosální chyba.

Po hodině a půl jsem zahlédla světlo na konci tunelu. Uvědomila jsem si, jak je to krásné, když konečně zase vidíte denní světlo. Co to kecám, byla noc, ale víte, co tím myslím. Když už jsem měla hotovo, dostala jsem depresi, že jsem toho za takovou dobu uklidila tak málo. Takže jsem se rozhodla pokračovat. Probrala svoje věci na chodbě, u táty v pokoji, botník... ne, ne, k tomu se jen tak v dohledné době nepřiblížím... utřela prach, vyluxovala (sousedi byli jistojistě nadšení) a umyla podlahu. Á do pr, kdy jsem prodřela ty parkety? Sakra, sakra.

Resumé z mého uklízení? Naprosté vyčerpání, hromada věcí na křesle, se kterými musím rozhodnout, co bude, objevené prodřené parkety, kila prachu v odpadkovém koši, zvláštní tlak na srdci (ale ne takový ten, když dostanete infarkt). Nejhorší ale je... že s mojí leností a bordelářstvím můžu začít příští týden nanovo. Přejte mi štěstí!

24.6.2014 - Originalita neroste na stromech... Proč by taky měla?

24. června 2014 v 14:00 | Cleo
Uhhh, ještě než se dostanu k samotnému tématu originality, musím si trošku rýpnout. "Originalita neroste na stromech." Ehm, jasně že ne. To ví i malé dítě. Dokonce i to, které si myslí, že když do země zahrabete karamelku, vyroste vám karamelová palma. A že já bych vážně hodně chtěla, aby mi na zahradě taková palma rostla.

Teď, když už víte, jak se zbytečně hněvám nad tématy týdne a pomysleli jste si o mě, že jsem nejspíš dost protivná osoba - ale nenechte se klamat, slovo nejspíš není na místě - mohla bych se konečně dostat k tématu jako takovému.

Originalita. To je něco, co vás činí speciálními a nenahraditelnými. Existují tři typy lidí. Nechtějí být originální, chtějí být originální, jsou originální. Tři naprosto rozdílné přístupy k životu.

První jsou ti, co chtějí být normální, zapadnout, být jako ostatní. Abych pravdu řekla, těmito lidmi jsem vždycky pohrdala. Kdo chce být nahraditelný, ovečka ze stáda, která klidně může zmizet, ale když ji někdo nahradí jinou, ani nemrknete, což, ani si toho nevšimnete. Nejsmutnější je, že těchhle lidí je na světě nejvíc. Ale ano, je to jednoduché, nechat ostatní myslet za vás.

A pak jsou tu ti druzí: lidé, kteří chtějí být originální. Ale chtít nestačí. Musíte pro to něco udělat. A v tomhle případě je to být spontánní.Zvláštní odrůdou jsou pak jedinci, kteří se chtějí za každou cenu odlišovat. Ale už je jim jedno, jak toho dosáhnou, co tím pokazí, koho tím zraní, hlavně, že budou jiní. Tady také o originalitě moc mluvit nemůžete, většinou jenom přejímají myšlenky někoho jiného. Já jim říkám černé ovce. Odlišují se, ale pořád jsou to ovce.

Nejdůležitější je ale podle mě ten poslední typ: originální lidé. Ani se nějak nemusí snažit, ale tím, že jsou sví, originalitu vytváří, oni sami jsou jedineční a nenahraditelní, pravé osobnosti, které jsou schopny přinést do světa něco nového. Samozřejmě, někdy jsou si toho dosti vědomí, takže pak se projevuje prostor pro sebevědomí až aroganci.

Kdyby jste chtěli být zákeřní, zeptali byste se mě, do které skupiny sama sebe řadím. Cha! Cha! Cha! Na to vám neskočím. Nee. Tím, že jsem se na to zeptala sama sebe tady veřejně, vám to kouzelně vyletí z hlavy a ptát se na tuto otázku nebudete... Ale kdo mě zná, ptát se nemusí.

Z vlastní zkušenosti vím, že být originální není vždycky jednoduché. Myslet vlastní hlavou, dělat vlastní rozhodnutí, prezentovat své vlastní kreativní návrhy, no bože, to je přece mnohem složitější než něco slepě obšvihnout. A máte z toho mnohem lepší pocit. A já lituju, že mi někdo tyhle věty před lety neomlátil o tvář.

Mno, ale nějaký resumé. V každém z nás je originál a jsme schopní jím zůstat. Ale volba je na vás.

13.6.2014 - Tragičnost a genialita Marilyn Monroe

13. června 2014 v 23:23 | Cleo
Nikdy jsem neměla Marilyn Monroe nějak dvakrát v oblibě. Byla to pro mě jenom ta blonďatá herečka z černobílých filmů, co spáchala sebevraždu. Pamatuju si, jak jsem o ní četla poprvé, bylo to v nějakém časopise, co máma přinesla z práce. Říkala jsem si, že musela být strašný člověk. Pohrdala jsem totiž každým, kdo spáchal sebevraždu.

Na sebevraždu se teď... nevím, neřekla bych úplně... koukám jinak... ale nevím. Přijde mi to jako hodně sobecký čin. Vy sice ukončíte svoje utrpení, které je pro vás až tragicky nepřežitelné (ano, taky se občas ráda topím v depresi, může to být docela sranda, jak říká G. G. Márquéz, ale všechno má své meze), avšak pomyslete na všechny, co vás milují a zanecháte je samotné na tomto zlém světě bez vás. Nedovedu si představit nic horšího, než že se zabije někdo, koho milujete.

Ale to jsem odbočila od tématu. Zpátky k... jo... Marilyn. Marilyn jsem si trošku více oblíbila poté, co jsem shlédla seriál Smash. Tam ji pojali jako křehkou osobu se zlomeným srdcem hledající pravou lásku, ale pohlcenou světem šoubyznysu. Přes to všechno, jsem její pravou genialitu docenila až dneska, když jsem si přečetla několik jejích citátů.

"Jsem sobecká, netrpělivá a trošku nejistá. Dělám chyby, jsem mimo kontrolu a občas těžko zvladatelná. Ale pokud mě nedokážete zvládnout v tom nejhorším, pak si buďte jistí, že peklo si mě nezaslouží v tom nejlepším."

"Nedokonalost je krása, šílenství je genialita a je lepší být absolutně směšný než absolutně nudný."

"Moudrá žena daruje polibky - ale nemiluje, poslouchá - ale nevěří a opustí dříve než je opuštěna." (Moudrá možná, ale ne šťastná.)

"Pokud dokážete ženu rozesmát, dokážete ji donutit udělat cokoliv."

"Pokud se chystáte mít dvě tváře, udělejte alespoň jednu z nich krásnou."

"Všimli jste si někdy, že CO TO SAKRA je vždycky ta správná odpověď?"

"Měli bychom začít žít, než zestárneme. Strach je stupidní. Stejně tak výčitky."

23. 5. 2014 - Dobré a špatné dny

23. května 2014 v 21:20 | Cleo
Jak se pozná dobrý den? V supermarketu má stánek s ochutnávkami Nutella. Jak se pozná fantastický den? S tou paní, co tam rozdává ty vzorky, se skamarádíte. Obojí se mi dneska stalo. Ale že bych měla nějakou výtečnou náladu, to také říct nemůžu.

Vždycky jsem věřila na takové ty věci jako jsou špatné a dobré dny, přičemž během těch dobrých mě doprovází štěstí a během těch špatných se to už prostě všechno veze a je to v háji. Sledovala jsem drobná znamení, jako je skvělá písnička ráno v rádiu, krásný čerstvý vzduch venku nebo jenom takový lehký pocit, během kterého si řeknete: "Jop, dneska bude rozhodně fantastický den."

Špatné dny lze také snadno poznat. Ráno hrají v rádiu špatné country nebo Depeche Mode. Teče jenom studená voda. Za nic na světě nemůžete zavázat ty pitomý boty na běhání. Opaříte se ranní kávou. (Moje jediné štěstí je, že kávu nepiju, jinak bych už měla hodně hodně špatných dní - jsem děsně nešikovná a vím o tom.) Píše se přepadovka. Znáte to. Není zase tak těžké najít nějaké špatné znamení. Svět je plný špatných znamení.

Ale svět není černobílý a takhle to nefunguje. Neexistuje nic jako dobrý nebo špatný den - nebo jako teoreticky, nějak váš den zhodnotit můžete, ale nic jako znamení o tom, jaký den bude, jednoduše není. Jde jenom o vaši náladu a o to, v co věříte. A pokud pořád věříte na tyhle suprový znamení jako já, písničku si připravte předchozí večer a ráno nepouštějte rádio. Nic jako osud neexistuje. Jen vaše rozhodnutí a rozhodnutí lidí z vašeho okolí.

Další věc, ve kterou jsem dlouho věřila - že život je jako sinusoida. Nahoře je štěstí a dole je smůla. Nebo dobrá a špatná nálada, na tom zase tolik nesejde. Ale... Jednou jste nahoře a jednou dole. Tudíž, když jste nahoře, musí to jít teďka zatraceně rychle dolů. V takových okamžicích se jen musíte snažit udržet si dobrou náladu. Nic špatného se nemusí nutně stát. A pokud stane, pamatujte si, že současnost je jen budoucí minulost.

Musí platit, že neštěstí nutně přináší i štěstí? Musí existovat neštěstí? Samozřejmě, žijeme ve světě plném kontrastů, ale někdy se sama sebe ptám proč. Proč se trápím věcmi, se kterými nemůžu nic dělat. Proč se ostatní trápí věcmi, se kterými právě ostatní můžou něco provést. Proč se ostatní trápí. Proč se já trápím. Proč vůbec něco takového jako ta podělaná deprese existuje. Proč se nedá snadno odoperovat.

Chci se jí zbavit. Chci změnit svět. Chci se ovládat. Chci ho. Chci dostat to, co chci. Všechno, co chci. Vím, že klíč musím hledat v sobě. Náhody neexistují. Osud neexistuje. Jsem jenom já. A jenom já můžu přepsat svoji budoucnost. A buďte si proklatě jistí, že já to udělám.

30.4.2014 - Jak si zabalit za 15 minut

30. dubna 2014 v 9:05 | Cleo
Jsem si jistá, že to znáte. Někam jedete. Pořád si říkáte... jásan, to je za hrozně dlouhou dobu. Všechno se v pohodě zvládně, všechno se nějak zařídí, hlavně nespěchat a všechno si to krásně promyslet, napsat si seznam a tak dále. No a pak jednou sedíte u počítače, vidíte ty hodiny a datum a uvědomíte si, že ANO, konečně byste už měli mít zabaleno a chystat se na cestu. Tudíž jsem dneska v noci měla krásnou práci. A ještě jsem napsala tohle. (Dobře já!)

A kamže to jedu? Do Říma. Ano, konečně, po dvou letech plánování. (Dobře, možná to trošku přeháním, ale chápete mě, nebo ne? Myslím tím... hodně dlouhou dobu.) Moc se na to těším, až konečně uvidím to slavné Kolosseum a Forum Romanum a všechno ostatní. Pořád o tom jenom čtu, představuju si to... a... no... řeknu to jednoduše: těším se. :)

Na druhou stranu se ale bojím, že budu zklamaná... že mám příliš velké očekávání. Hrozně ráda bych se prošla Římem na přelomu letopočtu, ale už několik lidí mi řeklo, že na to mám zapomenout, že cestování časem není možné. Pche. Pche. Pche. (Možná jednou bude... a i když by to bylo v jistých směrem skvělé, doufám, že ne.) Ale důležité je, že ten Řím je v mé hlavě a já to tam jenom prostě musím vidět.

Tak doufám, že si užijete krásný týden (snad i já) a těším se na vás, až budu zpátky. Hlavně na tebe.

17.4.2014 - Zrození bookoholika

17. dubna 2014 v 9:38 | Cleo
Kdybyste na mě promluvili před pěti lety o knížkách, dívala bych se na vás jako na prvotřídní exoty. Kdokoliv mi mluvil o Harry Potterovi, opáčila jsem, že je to blbost a né, rozhodně to nikdy nebudu číst. Jéj, kdybych viděla svoje budoucí já, v tu dobu by se mi to asi moc nelíbilo. Protože aktuálně jsem nejvíc ve svém životě hrdá (dobře, možná ne nejvíc, ale rozhodně hodně) na svoji sbírku knížek.

Všechno to začalo, když jsem jednou před Vánocema byla nemocná. Hrozná otrava, říkala jsem si. Budu koukat na televizi, říkala jsem si. Ale neskutečně mě pálily oči a já sáhla po knize, kterou jsem našla - Harry Potter. Jistě, proč neobnovit lásku mého dětství. Zbožňovala jsem to. Dokonce jsem objevila i Tajemnou komnatu. (Dobře, to je hodně starý, vtipný a podivný příběh, o tom raději někdy jindy.) Každopádně... začala jsem to číst.

Byla jsem nemocná celý týden. A za ten týden jsem přečetla všech sedm dílů. Každé ráno jsem vstávala v 9 a četla. Četla. Četla. Usínala v jednu. Čtení se na ten týden stalo mojí jedinou prioritou a potvrzením mé životní existence. Večer jsem usínala s myšlenkama tak rozběsněnýma, že mi trvalo hodiny, než jsem dokázala usnout. Upřímně, nemám tušení, jestli to bylo tou nemocí, nebo čtením, ale několik let na to ještě nezapomenu.

Každopádně, od té doby jsem četla hodně a ráda. Mezi nejlepší kousky literatury zatím podle mě patří Kronika ohlášené smrti od Gabriela García Márqueze a Kdo chytá v žitě od J.D. Salingera. Tolik skvělých knížek a já o to mohla přijít. Díky, Harry.

5.4.2014 - Jak nalákat nevinné ovečky do jámy lvové

5. dubna 2014 v 22:23 | Cleo
Pamatujete si, jak jsem před nějakou dobou napsala článek Going public? O tom, že bych tenhle blog nikdy nikomu neukázala? Nevím proč (kecám, vím), ale teď se u jeho čtení pokaždé směju. Ale jo, to já dělám vždycky. Říkám, že se něco nestane, ale víte co, stane. "Ne, nikdy se nepodívám na Twilight." - Podívám se na Twilight. "Nikdy nebudu mít ráda solený karamel." - Mám ráda solený karamel. (V rámci možností.) "Nikdy..." - Nikdy neříkej nikdy. Ano. To si musím zapamatovat. Osud je nevypočitatelný. Moment. Od kdy věřím na osud?

Ale teď k tomu nadpisu. Ano, já vím. Ráda přeháním a vymýšlím všelijaké bláznivé titulky. Ale napadlo vás někdy, jak restaurace jako Burger King lákají nevinné lidi přímo do propasti? Třeba já včera. Čekám na nádraží, nudím se, hraju si s mobilem a říkám si, sakra, proč tady není připojení k internetu. Omrknu wifi. Ahá. Burger King. Udělám pár kroků směrem k restauracím. Jedna čárka! Boží!... Né, musím blíž!... Jedna čárka, boží!... Né... A takhle to pokračuje, dokud nestojíte metr od pokladny, kde se na vás usmívá prodavač a ptá se, co chcete. Já si to naštěstí uvědomila, ale je to fakt... promyšlený, to musím uznat. Kdybych neměla tak silnou vůli a před deseti minutama do sebe nenacpala rýžový koláčky, kdo ví, co by se stalo. Možná bych dopadla jako ten týpek, co tam seděl u notebooku a vypadal, že tam je už pár dní. I ty obaly od hranolek potvrzovaly moji teorii.

Už jsem někdy říkala o tom, jak hrozně moc miluju nádraží? Je to mnohem lepší než letiště. Letiště je otravný, všichni tam mluví japonsky a házejí na sebe vražedný pohledy typu "nejsi-náhodou-terorista-chá-já-vím-že-jo-to-neskryješ-ne-přede-mnou-četl-jsem-článek-o-přetvářce-v-Cosmopolitanu-ha-ha-ha-ha-ha-há". Na nádraží se ale dá nádherně pozorovat chaos v kombinaci s lidmi, co tam přijeli jenom nakupovat. (Ale teď vážně? Obchodní centrum lomeno nádraží? Kdo to vymyslel? Ale upřímně, pořád je to lepší než Bratislava, hlavní nádraží - pořád se směju při pomyšlení na to, jak vypadá nehlavní nádraží. Protože na tom hlavním... no není... vůbec nic. Vypadá to tam jako v podchodu v Modřanech. Kdekoliv v Modřanech.)

Každopádně, dál svoje myšlenky rozvíjet nebudu. Vyslechla jsem slušnou dávku opileckých konverzací a myšlenky mi v hlavě šrotují rychlostí 800 km/h. (Jenom vtip.)

29.3.2014 - Kill them. Kill them all.

29. března 2014 v 9:17 | Cleo
Jaro přichází a s tím i nekonečně dlouhá škála úžasných alergií. Moje kamarádka na to bere takový suprový prášky, ale bohužel, kvůli nim, je teďka nemocná. Snažila jsem se s ní o tom mluvit, že přece nemůže brát prášky, ze kterých je DOOPRAVDY PROKAZATELNĚ NEMOCNÁ, ale ona řekla, že musí a že jí je to jedno. Já nevím. Nechápu to. Copak chce umřít?

Ano, já neberu žádné prášky. Lékařský průmysl a západní medicína mi přijde tak hrozně... mohu říct kapitalistická?... Prostě plná úplatků, reklamy a neříkejte mi, že existujou prášky na tolik věcí jako je stres, hemeroidy, cholesterol,... a bez vedlejších účinků. Mají spoustu vedlejších účinků, jenom to nevidíte! A zvláště, když už je vidíte, nepřijde vám dobré s tím, abyste si doslova kopali vlastní hrob? Jasně, proč ne. Trošku mi tahle logika nedochází.

Jsou statisíce (ne-li více) lidí, kterým prášky doopravdy zachránili život. Ano, většinou jsou účinné. Ale já zastávám názor, že nemoc je odrazem duše (až na chřipku, protože to je prostě věc, se kterou čas od času musíme zápasit všichni) a uzdravení najdeme u sebe, případně bylin. Existuje spoustu medicín, které pro mojí kamarádku zní jako lepší metoda, ale ona je prostě nechce slyšet a já nevím, co s tím mám dělat.

Proč mě lidi nikdy neposlouchají, když jim něco říkám? Tedy, pokud to není při testu z fyziky, protože pak všichni má slova považují za svatá, protože bych jim přece mohla poradit, nebo ne? Trošku mě to frustruje. Ale jenom malinko.

25.2.2014 - Frustrace je jen začátek

25. února 2014 v 20:44 | Cleo
Někdy je život prostě frustrující. Nemůžete s tím nic udělat, prostě takový je. Ani se nesnažte - protože některým osudům se nemůžete vzepřít. Stálo by vás to zbytečnou snahu a co z toho. Někdy je prostě lepší zapomenout a jít dál, i když to nemusí být úplně snadné. Pamatujte na má slova, jednou mi za to třeba budete vděční.

Nespravedlnost je všude na světě. Všichni pořád dělají všechno pro větší spravedlnost, pro větší dobro, ale řeknu to asi takhle - jsou to kecy. Všem jde jen o sebe a o svoje vlastní dobro a svoji vlastní spravedlnost, tudíž záleží jen a jen na tom, co daný člověk za spravedlnost považuje.

Někdy mě až překvapuje, že všechno na světě funguje. Proč by mělo, když se všechno může rozpadnout na malé, drobné části celku?...

Takhle nějak zněly moje dnešní zápisky z informatiky. Co z toho, byla jsme prostě frustrovaná. Ale i tak jsem si řekla, proč to tady nezveřejnit, že. Bohužel jsem to nedopsala, protože všechny moc zajímalo, co to tam poád ťukám... A už nemůžu navázat na ztracenou nic, prostě jsem jenom využívala okamžiku... Je to prostě takové moje menší vyfrustrované dílko.
 
 

Reklama

Najdete mě na těchto sociálních sítích:

Návštěvnost:
TOPlist

© 2010-15 FlowerDays | Hosting blog.cz | Varování a podmínky tohoto blogu
2015 Optimalizováno pro Operu | HD/FullHD