Odkaz blogu žije dál! Více informací zde.

Můj deník

17.8.2015 - Proč omluva nikdy nikomu nepomohla? A nejspíš nikdy nepomůže?

17. srpna 2015 v 9:00 | Cleo
Už dlouho mě dráždí jedna věc. Jak často v moderním světě slyšíte "promiň" nebo "omlouvám se"? Ano, velmi často. Je to automatická fráze, která vám přijde na jazyk, když něco provedete. Vaše odpověď zní ne? Neslyšíte často omluvu? I když si myslíte, že byste si ji zasloužili? Já vám nyní řeknu, proč si myslím, že ve většině případů je to téměř stejné, jako když ji slyšíte.

Už odmala zastávám názor, že "promiň" je jen prázdná fráze, kterou říkáme, ale ve skutečnosti nemá žádný význam, ani ji často nemyslíme upřímně. Něco jako když všem lidem ze slušnosti říkáme "rád vás poznávám", i když pravda je, že se o toho člověka zajímáte asi jako o rovnice v organické chemii. (Nezajímáte.)

Jako malá jsem se snad nikdy neomluvila. Vlastně jsem ani nikomu neřekla, že mě těší, že ho poznávám, když to nebyla pravda. Tvrdohlavě jsem odmítala zdravit lidi, co jsem neměla ráda. Proč? Protože jsem nechtěla být neupřímná. Proč se omlouvat za něco, co mě nemrzí, proč lhát ze zdvořilosti? Proč se ale stále lidé omlouvají? Protože je to společenská konvence. Holden Caulfield řekl: "Když chcete žít v tomhle světě, takové věci říkat musíte." Ale víte co? Nemusíte.

Když řekneme nebo uděláme něco špatně, od malička nás učili, že se máme omluvit. Rozbijete mamince vázu? Omluvte se. Zlomyslně někomu zalžete? Omluvte se. Někomu se vyhýbáte a nakonec vás s tím konfrontuje? Omluvte se. Ale to je blbost. Taková blbost. Omluva možná "uleví" vašemu svědomí, protože podle toho, co máte naučené, víte, že je to ta "správná věc". Ale pokud chcete ukázat, že je vám to líto, omluvte se A: Ukliďte střepy. Řekněte pravdu. Řekněte mu proč. Chcete udělat ještě lepší věc a ukázat, že vás to doopravdy mrzí? Kupte novou pěknou vázu. Řekněte, proč jste lhali. Vynahraďte to tomu člověku. Samozřejmě, tyto "bonusy" jsou jen pro lidi, na kterých vám opravdu záleží. Protože i když se tváří, že s omluvou na všechno zapomněli, nebo třeba i zapomněli, není to vůči nim fér a možná je to vážně ranilo. Nějak jste jim ublížili/ukřivdili, a pokud jste doopravdy nechtěli a mrzí vás to, jenom omluva to nespraví. Protože omluva sama o sobě nemá žádnou hodnotu.


Představte si, že by v takovém tom klasickém romantickém filmu hrdina poté, co a) zapomněl na narozeniny hrdinky nebo za b) omylem zničil hrdinčino nejoblíbenější tričko nebo za c) nevšiml si nového účesu hrdinky atd. atd. atd. přišel s rukama v kapsách a řekl: promiň, jsem blbec, už se spolu vyspíme? Asi by o tom pak ten doják nenatočili. (Tedy, neříkám, že by nebylo fajn, kdyby takových filmů bylo méně, ale nechci, aby se to odehrávalo ve skutečnosti.)

Samozřejmě, stávají se nehody, jako že do někoho vrazíte omylem na ulici a tady stačí obyčejné "pardon". Problém vyřešen. Větší problém to je, když dlouhodobě opakujete stejnou chybu. Neděláte svoji práci. Ignorujete toho, koho máte rádi. Pijete, i když jste říkali, že už nebudete. Omlouvat se můžete donekonečna, ale je to k ničemu, když nic nezměníte. Je jen otázkou času, než vás všichni přestanou brát vážně a nakonec zůstanete sami se svými omluvami. Nehledejte výmluvy, ale vyřešte váš problém.

23.7.2015 - Prázdniny utíkají... nějak moc rychle

23. července 2015 v 19:51 | Cleo
Já vím, budete mě všichni nenávidět, když to takhle otevřeně řeknu. Ale je to tak. Velká část prázdnin je za námi. A jaký mám z toho pocit já? Že teprve začaly.

Víte, jsem takový zvláštní psychopatický člověk, který má potřebu, když je sám, řešit imaginární (a někdy ne tak imaginární) problémy svého života. V normálním denním shonu by si na to ani nevzpomněl. Ale když vypadnu ze stereotypu a s nikým normálním nemluvím, začnu řešit úplný blbosti, a i ty nejmenší maličkosti se stanou vážným problémem.

Ale co je na tom to nejhorší? Jakmile jeden vyřeším, začnu řešit další. Z ničeho nic, krásně, jako ze vzduchu, vynoří se další problém. Ano, byl tady celou tu dobu, co jsem řešila problém předchozí. Ale teď najednou se dostal na výsluní! Přece se nebude dělit o moje myšlenky s jiným problémem? Ne, počká, až si vyřeším jeden, abych se tomu dalšímu mohla věnovat do dostatečné hloubky.

A přesně podobnou věc jsem zažívala předchozí 2 týdny. Umíte si představit, jak děsivý se mnou muselo být se bavit? Raději na to ani nechci myslet.

Takže pro mě prázdniny začaly tento týden. Protože prázdniny si musíte užívat s lidmi, co milujete nejvíc.

4.6.2015 - Konec školy, konec útlumu, začátek deprese

4. června 2015 v 21:12 | Cleo
Dneska jsem přišla domů a uvědomila si jednu věc: dneska, dneska už opravdu, je skoro se všemi školními testy konec! Poslední dva týdny jsem byla v naprostém útlumu a učila se na poslední test z chemie, zeměpisu a dějepisu v životě. Sice mě ještě čeká pár opravek a možná nějaké zkoušení, ale už mám za sebou všechny ústní projevy a velké písemky.

No a jakmile jsem uvolnila tuto křeč, došla mi další věc: příští rok mě čeká maturita. Celých sedm let studia jsem si nějak říkala, že je to hrozně daleko, jenom nějaká vidina, možná se toho ani nedožiju nebo já nevím co. A najednou jsem tady, na tomhle místě, a musím přemýšlet o své budoucnosti. Co moje sny? Co moje plány? Ještě pořád chci změnit svět, nebo mi stačí, že budu šťastná? A pokud ano, co to pro mě znamená? Směřuji k nějakému cíli, nebo prostě jenom tak proplouvám životem? Vidíte? Tohle je přesně důvod, proč se neustále potřebuji zaměstnávat. Protože jinak příliš přemýšlím.

Takže si to nějak musím shrnout. Jaké mám možnosti po maturitě? Samozřejmě, asi bych měla jít na nějakou vysokou školu. Jediná škola, o které přemýšlím, že by mě skutečně zajímala, je psychologie. Vždycky mě fascinovala. Ale abych se na tuhle školu dostala, musela bych se opravdu hodně snažit. Na MatFyz by mě pravděpodobně přijali bez přijímacího řízení. Ale co bych mohla dělat? Učit matematiku? Možná. Ale pořád je tady ten problém, že nemám ráda lidi. A pak samozřejmě je tady ta věc, kterou najdete i v názvu blogu. Spisovatelka. Ano, chtěla bych být. Ale v tomhle oboru nikdy nevíte, zda uspějete, a zda vás tahle práce uživí. Lidí, co se chtějí živit tímto povoláním, jsou mraky. Samozřejmě jsem ale nikdy neřekla, že to vzdám. Teď v létě konečně něco dopíšu a uvidím. Třeba se to někomu bude líbit.

Pak je tady samozřejmě ta možnost, že se dobře vdám. Když krachne i to, pořád ze mě může být striptérka, že ano?

Ale o tohle se můžu starat i jindy. Teď musím jít spát a těšit se na léto. Protože pokud chci změnit svět, musím začít u sebe.

7.2.2015 - Tohle bude odysea

7. února 2015 v 10:32 | Cleo | Joe Mac (@joe-maccer)
Pokud si můžete vybrat knížku na referát, rozum vám obvykle nakáže vybrat si tu nejkratší, která vám nezabere skoro žádný čas, pak to prostě rychle napíšete a je to. Ale moje pýcha a touha po nových, obtížných úkolech a zpestření normálních dní mě přivedla do záhuby. Vybrala jsem si Odysseu. A už teď vidím, to bude pořádná odysea.

Uplynul téměř již rok ve věčném běhu časů,
ve kterém určili bozi, že spatří Ithaku rodnou,
a ještě nebylo konce útrapám všem,
i když byl mezi svými.

Pamatuju si, že jsem četla Illiadu z jediného důvodu: byla to jediná kniha, která mě dokázala uklidnit. Nebo jinak řečeno - zaměstnávala můj mozek na 100% a já nemohla myslet na nic jiného. Číst něco, kde máte pořád vyjádření typu "synové toho a toho", a musíte přemýšlet, o čem že ten příběh čtete. Navíc je to epos. Jednou, jak jsem četla Illiadu tak moc, jsem v hlavě napsala vlastní. Škoda, že jsem neměla sílu přenést ho na papír.



Je to dlouhá a náročná kniha. Každopádně, jsem ráda, že vím, že čtu něco, co mě zaměstná v chvílích, kdy to potřebuju nejvíc. A věřím ve šťastné konce.

Služka vyklouzla tiše, zhasl svit na prahu.
A ti dva zapomněli všech strastí a ulehli na lože,
jako by nebylo dlouhých dvaceti let.

26.1.2015 - Až budu mít nějaký ten volný čas...

26. ledna 2015 v 15:01 | Cleo
Přemýšleli jste někdy nad tím, jak je to nesmírně rozkošný, když si neustále stěžujeme na to, že "nemáme čas"? Já ano. Protože ještě lepší je, když si stěžujeme, že máme volného času moc. Prostě nejsme jako lidi nikdy spokojení.

Celý tenhle víkend jsem byla doma. Ano, byla jsem nemocná a užírala jsem se. Ale ta nejzajímavější zkušenost z toho všeho byla... že jsem prostě už chtěla, aby to bylo za mnou. Spala jsem 16 hodin denně. Moje krize, že "nemám co dělat" přerostla až v to, že jsem v pondělí, tedy dneska, leč mi nebylo moc dobře, šla do školy. (Dobrovolně, i přes silné argumenty rodičů, že dostanu zápal plic a plíseň nohou a hemeroidy a kdo já vím co všechno.) Tedy, bylo to i z důvodu, že jsem už doma začínala blouznit a žila ve svém malém světě, kde já jsem královna, všechno se kolem mě točí, ale královna není šťastná, neboť všechno kolem ní je jen klam a iluze a všichni jí lžou, všichni ji nenávidí a chtějí ji zabít. (Dobře, mírně přeháním, zase TAKOVÉ halušky jsem neměla. To jenom chvilku. Po těch božích prášcích.)


Není to tak, že bych neměla co na práci. Ale náhlý přísun obrovské dávky volného času se mnou způsobil, že jsem se sekla, asi jako když ve Windows Vistě kliknete na jakoukoliv ikonu, a nevěděla, co dál. "Co teď? Nemám... nic, kam bych šla? Nic, co bych musela udělat? Žádný otravný test? Bože, já vážně nemám co dělat!" Sice jsem se koukala na recenzní výtisk na mém stole, dvě rozečtené knížky vedle mě, polorozdělaný referát na radikální islámisty, rozpracovaný layout na blog a rozehraný Assassin's Creed, ale nic z toho jsem nemusela dělat teďka. A neměla jsem nějaký omezený čas, takže proč vůbec s něčím právě teď začínat? Ta situace, že prostě... mám čas... na cokoliv... byla pro mě tak překvapující a ochromující, že jsem celý proflákala tím, že jsem přemýšlela, jak je možné, a kdy se mi tohle stalo naposledy.

"Zatímco ztrácíme svůj čas váháním a odkládáním, život utíká." - Lucius Annaeus Seneca

Tohle je den číslo tři a konečně si na to začínám zvykat. Už si říkám, že bych něco mohla dělat, než jen zírat do stěny a přemýšlet nad krutostí života, za kterou si leckdy můžeme sami. A konečně na mě začíná lézt optimistická nálada. Uvědomuju si plný potenciál téhle situace, paletu možností a příležitostí. A tak jsem se rozhodla, že zabiju další hodinku psaním tohohle...

Jenom tak úplně od tématu... Víte, jak se pozná člověk, který tráví několik hodin denně na tabletu? (Odpověď v celém článku.)

20.12.2014 - Má milá Cleo z minulosti, můžu tě teď už zabít?

20. prosince 2014 v 23:01 | Cleo
Dostala jsem se opravdu k záživné činnosti. Jaké? Pročítání svých starých statusů na facebooku. A ještě než budu pokračovat dál v mém úžasném monologu, chci vám ujasnit o sobě pár věcí. Už nikdy bych:

a) Nepoužila slovo "fotešky".
b) A už vůbec bych je nefotila.
c) A nepostovala na facebook.
d) A nenechala komentovat svými debilními spolužáky.
e) A nenechala je používat znaky jako
f) Nekomentovala Československou Superstar.
g) Každou hodinu.
h) Každou minutu.
i) Každou sekundu. A to ani za předpokladu, že by mě fakt mrzelo, že to vyhrál Chodúr.
j) Nepoužívala slova "papííííík" a "paaaaappík" a "papíkkkkkkk".
k) Neříkala bych, že mám všechny ráda. Vždyť přeci víte, že všechny nenávidím.
l) Nepoužívala slovo "prča".
m) Nekomentovala každý okamžik, kdy bych se fakt nudila. Nebo naopak ne.
n) Nepsala dvacet statusů o tom, že už vážně jde...jdu pryč.
o) Totálně nepotrollila názvy jako Manhattan, Hahnenkamm atd.
p) Nekončila statusy slovy "No lOl."
q) A pak se tomu nesmála.
r) A nekomentovala to v komentářích.
s) A nekomentovala je komentáři "no lOl".
t) A pak nepsala, že to vlastně vůbec není vtipný.
u) Neodpočítávala blbosti a každou minutu postovala další čas. Apokalypsa to ale nebyla, tím jsem si jistá, protože jsem ještě pořád tady. Možná by to ale bylo jednodušší vysvětlení pro ty statusy.
v) Nerepostovala každou kravinu o pomoci ostatním. Copak jsem to už neřekla? Nemám ostatní ráda.
w) nEpSaLa TíMhLe ZpŮsObEm. I kDyŽ vÁs MoC lAvÍsKuJu.
x) Nesdílela každou kravinu, kterou jí Treasure Isle doporučí.
y) A už vůbec nehrála Treasure Isle. Ale... bylo to fakt boží.
z) Nepopisovala tolik blbostí z minulosti, že by mi došla abeceda.

Teď si asi můžete udělat obrázek toho, jak moc se za sebe stydím. A už brzo, brzičko, tohle všechno zmizí, protože si zruším facebook. No lOl.

Proč to udělám? Ano, kvůli výše zmíněnému. Nechci, aby si to někdy někdo četl. A já už vůbec ne. Potřebuju se zbavit všech těch oblíbených stránek, které jsou úplně k ničemu. A hlavně, přiznejme si to, facebook si z nás všech dělá srandu. Ale to je na někdy jindy. Facekonci zdar.

by alierturk

Mimochodem, moc děkuji za další úvodní stránku a vaší úžasnou věrnost. Moc si toho vážím, bobánkové! (*Bobánkové byli na seznamu, ale už nebylo písmeno. Tak to prostě budu říkat dál. :)

9.11.2014 - Být či nebýt, vařit či nevařit

9. listopadu 2014 v 11:17 | Cleo
Lenost je moje nejhorší vlastnost. Jak jinak byste vysvětlili, že mám hroznou chuť na palačinky, ale položila jsem si následující otázku: Má vůbec cenu vstávat od počítače a jít do kuchyně něco dělat? Najít mouku, vyndat pánev... uhm... možná si raději dám jenom jogurt. I recept jsem raději hledala na internetu, než se podívat do svého seznamu receptů, který je jen metr a půl ode mě. Je to hrůza, je to nepředstavitelné pro mé minulé já, ale co se sebou mám dělat.

Za poslední týden jsem se naučila hodně věcí. 1) Když mám depresi, nesmím vycházet z pokoje, nesmím zapínat Garenu ani Facebook, protože to jenom napáchá spoustu škody. 2) Když už poruším první pravidlo, nesmím s nikým mluvit o svých hlubokých životních depresích. Lidi pak mají pocit, že jsou úžasní psychologové a kazíte jim ambice do budoucna. 3) Když už porušíte i toto pravidlo, nerozvádějte to do přílišných detailů. Nikoho nezajímá, že se vám ohnula stránka v knížce a vy proto dvě noci nespíte. (Například.) 4) Když už to porušíte taky, nebrečte. 5) Když porušíte i to, nezačněte se omlouvat, ale zdrhněte. 6) Když už nezdrháte, nelehejte si na zem a neječte jako tříletý dítě. A jeden poznatek navíc: 7) Když tohle všechno zkombinujete v jednom týdnu (nedejbože v jednom dni) u jednoho člověka, buďte si jistí, že více u něj už klesnout nemůžete. I když vlastně... já klidně můžu. Žádné dno pro mě není dost hluboké.

Dobře, ale teď trošku reálněji. Jsem šťastná, že tohle byla první noc, kdy jsem spala 8+ hodin. *placák* Nevím, na co jsem myslela předchozí dny, respektive vím, ale nechápu, jak jsem se mohla zabývat takovou chňupovinou. Tedy, já vím, jak, vychází to z mé neodolatelné osobnosti a téměř nulové schopnosti se přizpůsobit novým životních podmínkám. Proto mi trvá ze všech nejdéle si zvyknout na to, že drogerie Teta změnila logo, kdežto moje máma si toho ani nevšimne. Nebo když změní příchuť polevy na vašem milovaném croissantu. Taková nehoráznost! Můžete všem nadávat, jak dlouho chcete, snažit se změnit, cokoliv chcete, ale nakonec se stejně musíte změnit vy. (Tedy, je ještě jedno řešení: můžete se uzavřít do sebe... ale všichni víme, jak ošklivé místo to je.) Protože jak ráda říkám, i když se snažíte změnit svět, svět změní vás. Vždycky.

A nezapomínejte si uvědomit, co je doopravdy důležité.

Ale teď už doopravdy jdu k ledničce a... dám si zbytky ze včera. Palačinky budou jindy.

27.10.2014 - Jak jsou někteří lidé blbí

27. října 2014 v 18:03 | Cleo
Jak jen jsou někteří lidé blbí. A tentokrát poprvé nemluvím o lidech (které obecně nemám ráda, jak jsem se dneska snažila tátovi vysvětlit, proč ze mě nikdy nebude doktorka), ale o sobě. Jsem neskutečně krátkozraká (v obou smyslech). Tentokrát to ale myslím tak, že jsem nevnímala něco, co tady bylo celou dobu.

Určitě to znáte. Říkáte si, že máte všechno pod kontrolou. Ale pak se něco pokazí a vy přemýšlíte, kde je ten zakopaný pes. Přemýšlíte, přemýšlíte, napadá vás tolik věcí. Tolik pitomostí, tolik možností, ale opravdu by to mohlo být tohle? Pak do vás ale něco šťouchne a vy si řeknete: ježíš, to je pravdá! Na to jsem úplně zapomněla! A už víte. Je docela smutný, že mně to trvalo několik měsíců. Ale říkám si, mohlo to být horší. Mohlo to trvat roky.

Proto vás nabádám, moji krátkozrací (psychicky myšleno, nepíšu tady žádnou ódu brýlatcům) přátelé, dívejte se kolem sebe a přemýšlejte. Zkuste se na svět podívat trošku jinýma očima. Možná vám to v mnohém usnadní život.

(Autorem této úžasné fotografie je dokonalý Ali, jehož práci obdivuji a zbožňuji. Jako vždy.)

25.10.2014 - Pojďme se vykoupat v horké lávě

25. října 2014 v 15:16 | Cleo
Také jste si všimli, jak se neuvěřitelně ochladilo? Pokud jste se tedy samozřejmě odhodlali opustit počítačové obrazovky a vydat se do zlého a krutého světa, respektive nakoupit si zásoby jídla na prázdniny. Protože mě to docela překvapilo. Do školy jsem byla zvyklá chodit v bundě nebo kabátu, ale dneska jsem si vzala mikinu, bundu i rukavice, ale pořád mi byla děsivá zima. A pak že na Moravě je tepleji než v Praze. Tudíž, pokud chcete moji radu, nechte si jídlo dovézt domů a nikam nechoďte. :)

Jak jsem už zmínila v tomhle článku, mám nový notebook. Dostala jsem ho i operačním systémem, Windows 8. Říkala jsem si, jo, nemám ho ráda, ale nějak si na něj zvyknu. No, zvykla. A co se stalo hned potom?

Pokazil se. Spravilo se to. A o týden později znovu. To jsem už nevydržela a vrátila jsem se k 7.
A tudíž se ptám: jaký máte názor na 8? Máte je někdo? Protože já radím: zbavte se jich, dokud to jde.

Během tohohle mého přerodu se také zradikálnil můj pohled na uklizenou plochu. Dříve jsem měla plochu plnou ikonek, ale to mě začalo postupem času štvát, takže jsem tam poslední roky měla jenom to nejdůležitější. Najít ale v 8 plochu mi trvalo vždycky roky, takže jsem se rozhodla, že všechno budu mít v nabídce Start. A jak jsem se vrátila k 7, i tam jsem se rozhodla mít plochu naprosto prázdnou. Takhle se to radikalizuje.

Nejdepresivnější věc na hraní počítačových her je ta, že například Steam vám počítá, kolik času jste už strávili hraním. Říkám si, že je to jenom hodinka denně, ale ono za pár týdnů se to docela nasčítá. Tudíž mám velmi nepěkná čísla u Call of Duty: Ghost - Multiplayer... a vlastně i u samotného CoD. Ještě víc, než mám u Temple Runu. (Stejně by mě zajímalo, jestli ta hra má konec.)

Ale... juhů, konečně mi zase funguje připojení na server, takže musím jít hrát. Užijte si prázdniny. :)

7.9.2014 - What can run but never walks

7. září 2014 v 18:44 | Cleo
Uh. První školní týden za mnou. Mnohem více zbývá. A já už teďka mám pocit, že to není fér a do maturity to nemůžu vydržet. Tedy, s psychickým zdravím. Tady je pár mých myšlenek posledních dní.

Štve mě, že už nemám tolik času na to, co chci a potřebuju. Škola mi krade tolik času, ale kolik hodin z toho strávím nějakou produktivní činností? Ano, letos jsem si řekla, že budu něco užitečného dělat při všech hodinách. Číst si (protože během školního roku mám málo času na čtení úžasných voňavoučkých knížek), počítat příklady z fyziky (začala jsem zpochybňovat tu maturitu - fyzika je sice úžasná a baví mě a celkem mi jde, ale tolik práce a času, kterou bych s ní musela strávit a mnohem raději bych dělala něco jiného, vždyť fyzika nejspíš stejně nebude moje budoucnost). Taky jsem si řekla, že se na všechno budu učit ve škole, bude-li to jenom malinko možné. Já vím, to všechno se nějak zaběhne do mnou vyrýsovaných kolejí, ale právě teď z toho mám depresi. Nebo je to taky možná nepřítomností... něčeho... někoho... ale to už je o něčem jiném.

Miluju laser game. Pokud znáte Jak jsem poznal vaši matku, je to taková ta věc, co hraje Barney. Laserové zbraně, svítící vesty a tak podobně. A to není jenom kvůli tomu, že jsem včera dvakrát vyhrála (i když kdybych skončila jako minule skoro poslední, asi by mě to dost štvalo).

Neměla bych jíst cukr. Tedy, měla bych ho hodně omezit, podle slov mojí doktorky. Nikdy mi nedošlo, kolik je cukru v různých věcech. Shake od Mekáče bych ještě čekala, ale moje snídaňová krupicová kaše... pláču. Čokoláda... taky jsem čekala, ale neuvědomovala jsem si, kolik jí jím. Banány? Umírám. Když tak přemýšlím nad tím, co všechno jím, divím se, že ještě nemám dva tisíce kilo. Fakt zázrak.

Začala jsem číst Labyrint: Útěk. Vím, že kdyby v tom filmu nehrál Dylan O'Brien, nejspíš bych se na něj nechtěla podívat, ale chybí mi Stiles, poté, co jsem se vykašlala na vlčky. A když se na ten film chci podívat, musím dopředu přečíst tu knihu. A premiéra toho filmu je 18. září... což je... řekněme... pro mě docela důležité datum. Náhody neexistují.

Ale teď už musím přestat psát a začít něco dělat. Nebo jít spát... to druhé zní líp.

(Mimochodem, upravila jsem takovou tu rubriku o mě. Takže pokud vás to zajímá, klik sem.)
 
 

Reklama

Najdete mě na těchto sociálních sítích:

Návštěvnost:
TOPlist

© 2010-15 FlowerDays | Hosting blog.cz | Varování a podmínky tohoto blogu
2015 Optimalizováno pro Operu | HD/FullHD