Odkaz blogu žije dál! Více informací zde.

Recenze (a pokus o rozbor): Oscar Wilde - Obraz Doriana Graye

16. září 2015 v 18:00 | Cleo |  Čtenářský deník
Oscara Wilda zbožňuju od doby, kdy jsem viděla film Jak je důležité míti Filipa. Následně jsem tuto hru samozřejmě i četla a teď jsem se rozhodla pustit do jeho asi nejznámějšího díla - Obrazu Doriana Graye. A protože jsem se do téhle knihy zamilovala, omluvtě mě za to, že jsem napsala recenzi/rozbor tak monstrózního rozsahu. Zvláště děj jsem musela složit hlavně z ukázek - protože děj nevyjádří lépe nic než samo dílo.

..
Autor: Oscar Wilde • Český název: Obraz Doriana Graye • Originální název: The Picture of Dorian Gray • České vydání: např. Omega 2013, Dr. B Prusík (ukázky J. Z. Novák), 192 stran, 140x207, hardback

Basil Hallward byl vždycky brilantní malíř - ale jakmile poznal Doriana Graye, stal se zázrak a ještě se zlepšil. Svému příteli lordovi Henry Wottonovi se svěřuje se svojí novou "múzou" a ten trvá na tom, že toho Doriana Graye musí poznat.

Naštěstí pro Henryho přijde Dorian Basila navštívit. Zatímco Basil maluje Dorianův portrét, Henry uplatňuje svůj bravurní poutavý hlas a zaseje do Doriana první myšlenky na hřích a špatnosti. Pro Doriana je tento vliv zcela nový - s Henrym se spřátelí. To se však nelíbí Basilovi, který tvrdí, že Dorianovu neposkvrněnost zkazí.

Basil daruje svůj obraz Dorianovi - nejlepší dílo, jaké kdy vytvořil - jeho podobenku. Dorian si ji s radostí odnáší a vlivem Henryho vysloví přání, že by moc chtěl, aby obraz stárnul místo něj - všechny vrásky, stopy času a hříchu aby získal obraz a on zůstal stále tak krásný a mladý. A hádejte co - to přání se mu splní.

Mé první myšlenky

Když jsem knihu začínala číst, rozčilovalo mě spoustu věcí - přílišné popisování vůní květin, všelijaké názvy květin a květiny a květiny. (A to mám blog, co se jmenuje Květinkové dny, měla bych to zbožňovat. Ale ne.) Taky jsem nedokázala pochopit, proč je tam v jednu chvíli Henry a v druhé Harry - ano, kéž by mi došlo, že je to jeden a ten samý člověk. Ale teď radši rovnou přejdu k ději.

Děj aneb jak Dorian k obrazu přišel a jak o něj přišel (ne o obraz)

Čím dále budete v této podkapitole číst, tím více spoilerů vám vyzradím. Takže čtěte jen tak dlouho, jak je vám příjemné, a poté listujte níže.
I. Úvod. Jak jsem už v úvodní anotaci řekla, Dorian se při pohledu na ten nádherný obraz rozpláče a vysloví přání, které má předurčeno stát se pravdou.
"Jak je to smutné!" šeptal Dorian Gray, stále upíraje oči na svůj portrét. "Jak je to smutné! Já budu jednou starý, strašný, příšerný. Ale tenhle obraz zůstane vždycky mladý. Nikdy nebude starší než v tomto pamětihodném červnovém dni.'.. Kdyby to tak mohlo být opačně! Kdybych tak já mohl zůstat vždycky mladý a stárnout kdyby mohl ten obraz! Za to - za to bych dal všecko! Ano, na celém světě není pranic, co bych za to nedal. Dal bych za to svou vlastní duši."
II. Zápletka. Když to vyslovil, neměl nejmenší tušení, že o ni nakonec doopravdy přijde, haha. Každopádně, Dorian je bohatý, mladý a krásný a celý svět se mu otevírá. On se ale zamiluje do herečky, která hraje v zapadlém a špinavém divadle.

"Já se asi neožením, Harry. Jsem totiž přespříliš zamilován. To je přece jeden z vašich aforismů. Já ho provádím v praxi, jako všecko, co říkáte."
"Do kohopak jste zamilován?" ptal se lord Henry po chvilce ticha.
"Do jedné herečky," řekl Dorian Gray a začervenal se.
Lord Henry pokrčil rameny. "To je dost otřepaný debut."
"Kdybyste ji viděl, tak byste to neříkal, Harry."
"Kdo je to?"
"Jmenuje se Sibyla Vaneová."
"O té jsem jakživ neslyšel."
"Nikdo o ní neslyšel. Ale jednou se o ní doví celý svět. Je geniální."
Dorian stále chodí do divadla a Sibylu zpovzdálí obdivuje. Jednou ale dostane přístup do zákulisí a s dívkou se setká osobně. Okouzlí ji svoji jemností, naivní roztomilostí a políbí ji. A než byste řekli švec, herečka o Dorianovi doma vypráví. Její bratr zrovna odjíždí do ciziny, ale ještě než odjede, vysloví slib.
"Máš prý nového přítele. Kdo to je? Proč mi o něm nic nepovídáš? Ten to s tebou nemyslí dobře."
"Dost, Jime!" vykřikla. "Proti němu nesmíš nic říkat. Já ho miluji."
"Prosim tě, vždyť ani nevíš, jak se jmenuje," odvětil chlapec. "Kdo to je? Mám právo to vědět."
"Jmenuje se Princ z pohádky. Nelíbí se ti to jméno? Ach, ty bláhový chlapče, to jméno bys neměl nikdy zapomenout. Kdybys ho jen zahlédl, hned by sis o něm pomyslel, že je to nejúžasnější člověk na světě. Jednou se s ním seznámíš; až přijedeš zpátky z Austrálie. Bude se ti moc líbit. Každému se líbí a já... já ho miluji."
"Je pryč," zašeptala smutně Sibyla. "Škoda, žes ho neviděl."
"Škoda! Protože jestli ti někdy ublíží, zabiju ho, jako že je Bůh nade mnou." Pohlédla na něho s hrůzou. Opakoval ta slova. Proťala vzduch jako dýka.

Avšak když Dorian jde na další její hru, hraje bez citu a tvrdí, že když je zamilovaná, není pro ni divadlo nic. Tím o ní Dorian přijde jako o obraz skvělé umělkyně a rozhodne se to ukončit. (Já pro to používám označení ZeSibyloVanovatět. Tedy tak říkám procesu, když přestáváme být v něčem dobří vlivem lásky a náš objekt zájmu nás přestává chtít.)

"Proč jsem dnes byla tak špatná. Proč už budu vždycky špatná. Proč už nikdy nebudu dobře hrát."
Pokrčil rameny. "Zřejmě ti není dobře. A když ti není dobře, tak jsi neměla hrát. Zesměšňuješ se. Moji přátelé se nudili. I já jsem se nudil."
Vrhl se na pohovku a odvrátil obličej. "Zabilas mou lásku," zahučel.
Udiveně na něho pohlédla a dala se do smíchu. Neodpovídal. Šla k němu a pohladila ho drobnými prstíky po vlasech. Poklekla a přitiskla si ke rtům jeho ruce. Odtáhl je a celý se otřásl.
"Odcházím," řekl posléze klidným, jasným hlasem. "Nechci ti ublížit, ale nemůžeme se už vidět. Zklamalas mě."
Tiše plakala a neodpovídala, ale plazila se k němu. Slepě vztáhla drobné ruce, jako by ho hledala. Otočil se na podpatku a vyšel z místnosti. V několika okamžicích byl z divadla venku.

Když však přijde domů, všimne si, že obraz se trochu změnil.

Když bral za kliku, padl jeho pohled na portrét, který mu namaloval Basil Hallward. Prudce ucouvl, jako by ho něco překvapilo. Pak s trochu zmateným výrazem vstoupil do ložnice. Když vyňal květinu z klopy, zaváhal. Posléze se vrátil do knihovny, zamířil k obrazu a prohlížel si jej. V matném světle, jež se prodíralo skrze smetanově hedvábné závěsy, se mu zdálo, že obličej portrétu je trochu změněn. Má jiný výraz. Dalo by se říct, že v těch ústech je najednou cosi krutého.

Doufal, že se mu to zdá, ale ráno se ve své myšlence utvrdil. Došlo mu, že za to může kruté zacházení se Sibylou. Ignoruje dopis od Henryho a rozhodne se, že se za ní vrátí a vezmou se. Henry nakonec přijde k němu a Dorian mu sděluje svůj plán. Obraz však velmi dobře skryje. Avšak co se nedozví.

"Jak to myslíte?"
Lord Henry přešel pokoj, usedl k Dorianu Grayovi, vzal obě jeho ruce do svých a pevně je stiskl. "Doriane," řekl, "můj dopis - nelekněte se - vám měl oznámit, že Sibyla Vaneová je mrtvá."
"Tak já jsem Sibylu Vaneovou zavraždil!" řekl Dorian Gray, napůl pro sebe. "Zavraždil jsem ji tak jistě, jako kdybych jí byl prořízl nožem ten útlý krk. A přes to všechno nejsou růže o nic méně líbezné! A ptáci zpívají v mé zahradě stejně šťastně! A já mám jít s vámi dnes na večeři a pak do opery a potom patrně ještě na nějaké sousto. Jak je život úžasně dramatický! Kdybych byl tohle všechno četl v nějaké knize, Harry, myslím, že bych se byl nad tím rozplakal. A teď, když se to stalo doopravdy, a mně, tak se mi zdá, že je to až příliš podivuhodné, abych pro to slzel."

Henry mu řekne, jak je to krásné a tragické. Hrála Julii a skončila tak, otrávila se. Dorian už nemůže napravit svůj hřích a tak se s tím musí smířit. A jít dál. Ale něco takového ho ovlivní po celý zbytek života. Bojí se však, že ho budou podezřívat. A pak si uvědomí, že všichni ho znali jen jako Prince z pohádky.

Jednoho dne se Basil staví u Doriana a chce se podívat na svůj obraz.

"Tak teď už se na něj smím podívat?"
Dorian zavrtěl hlavou. "To na mne nesmíte chtít, Basile. Za žádných okolností bych vám nemohl dovolit, abyste stanul před tím obrazem."
"Ale jednou mi to jistě dovolíte?"
"Nikdy."

Dorian se rozhodne, že obraz ukryje do staré místnosti po mrtvém příbuzném, kam nikdo nechodí. Klíč si ponechal a tím vzniklo jeho největší tajemství a paranoia z toho, že obraz někdo někdy uvidí. Za léta se obraz stále mění, je ošklivější a ošklivější, stárne, ale Dorian vypadá pořád stejně. Kupuje si drahý a luxusní majetek, vyzkouší všelijaké hříšné experimenty a jeho posedlost obrazem zapříčiní, že už ani nejezdí nikam do zahraničí. Lord Henry mu navíc daruje knihu, která "zkazí jeho duši" ještě víc.

Den před 38. narozeninami ho navštíví po dlouhé době Basil Hallward a sděluje mu, že ve společnosti o něm kolují příšerné zvěsti - ale on jim samozřejmě nevěří, protože Dorian by něčeho takového nebyl schopný.

"...Rozumějte, já těm pověstem vůbec nevěřím. Nemohu jim totiž věřit, když vás vidím. Hřích se podepíše člověku do tváře. Nelze ho zatajit. Někdy se mluvívá o tajných neřestech. Nic takového neexistuje. Má-li nešťastný člověk nějakou neřest, projeví se to v tazích jeho úst, v jeho těžkých víčkách, dokonce i v utváření jeho rukou."
"...Rád bych věděl, jestli vás znám. Než bych na to mohl odpovědět, to bych musel napřed vidět vaši duši."
"Vidět mou duši!" zašeptal Dorian Gray; vyskočil z pohovky a téměř zbělel hrůzou.
"Ano," odpověděl vážně Hallward a v hlase mu zněl hluboký tón zármutku, "vidět vaši duši. Ale to může jen Bůh."
Mladšímu muži se vydral ze rtů trpký výsměšný smích. "I vy ji dneska uvidíte!" zvolal a zvedl ze stolu lampu. "Pojďte! Je dílem vašich rukou, tak proč byste se na ni nemohl podívat? A pak o tom všem můžete vykládat, když si budete přát. Ale nikdo vám neuvěří. A i kdyby vám věřili, tím víc bych se jim pro to líbil. Znám dnešní dobu líp než vy, přesto, že o ní pořád tak do omrzení žvaníte. Pojďte, povídám. Už dost jste se o mravní zkáze naslýchal. Teď se jí podíváte rovnou do tváře."

Avšak Dorian si stojí za svým rozhodnutím odhalit své velké tajemství.

"Vy jste zešílel, Doriane, nebo hrajete nějakou komedii," zahučel Hallward a zamračil se.
"Nechcete? Tak to musím udělat sám," řekl mladý muž; strhl zavěs z tyče, na níž byl upevněn, a hodil ho na podlahu.
Malíři se vydral ze rtů výkřik zděšení, když v matném světle spatřil ohyzdnou tvář šklebící se na něj z plátna. V jejím výrazu bylo cosi, co ho naplnilo ošklivostí a odporem. Pane na nebi! Vždyť se dívá na tvář Doriana Graye! Ta hrůza, ať už jakákoli, nezničila dosud úplně jeho úžasnou krásu. V prořídlých vlasech je stále ještě trochu zlata a na smyslných ústech trochu šarlatu. Vodnaté oči si uchovaly něco ze své líbezné modři, jemně utvářené chřípí a vymodelovaný krk neztratily dosud zcela své ušlechtilé křivky Ano, je to Dorian Gray. Ale kdo to namaloval? Měl dojem, že poznává tahy vlastního štětce, a ten rám přece navrhl on. Myšlenka, která v něm vyvstala, byla nesmyslná, ale přesto pocítil strach. Uchopil rozžatou svíci a posvítil si na obraz. V levém rohu je jeho jméno, napsané dlouhými světle rumělkovými písmeny.
"Vždyť jste mi řekl, že jste ten portrét zničil."
"Mýlil jsem se. Ten portrét zničil mne."
Dorian Gray pohlédl na obraz a najednou ho zaplavila neovladatelná nenávist k Basilu Hallwardovi, jako kdyby mu ji vnukla ta tvář na plátně, jako kdyby mu ji našeptaly do ucha ty sešklebené rty. Vzbouřil se v něm šílený vztek štvaného zvířete a v tu chvíli nenáviděl muže sedícího u stolu víc, než kdy v celém životě nenáviděl cokoli jiného. Zuřivě se rozhlédl. Cosi se zalesklo na víku malované truhlice, jež stála proti němu. Utkvěl na tom pohledem. Věděl, co to je. To je nůž, který si sem před několika dny přinesl, když si chtěl uříznout kus provazu, a který pak zapomněl odnést. Zvolna se k němu blížil, obcházeje pří tom Hallwarda. Jakmile byl za jeho zády, uchopil nůž a otočil se. Hallward se na židli pohnul, jako by chtěl vstát. Dorian se k němu vrhl a zaryl mu nůž do široké cévy za uchem. Srazil mu tak hlavu na stůl a pak znovu a znovu bodal.

Když viděl, co učinil - zabil svého nejlepšího přítele - dostal strach. U něj v pokoji seděla mrtvola. Pokud by někdo na jeho čin přišel, pověsili by ho. Tak pokoj zavírá, odchází, připlíží se domů a vzbudí bušením na dveře sluhu. A tak se zrodilo jeho alibi. Ale co s tělem? Vzpomene si, že jeho dávný známý, Alan Campbell, je chemik, dělá pokusy na mrtvolách a umí se jich zajisté také zbavit. Tak pro něho nechá poslat. Alan však odmítá spolupracovat, a tak Dorian musí sáhnout k dalšímu hříchu. Dorian však dosáhne svého.

"Tak tedy odmítáte ?"
"Ano."
"Snažně vás prosím, Alane."
"To je zbytečné!"
Dorianu Grayovi se opět objevil v očích ten výraz politování. Pak vztáhl ruku, uchopil kus papíru a něco na něj napsal. Dvakrát si to přečetl, pečlivě papír složil a odstrčil ho na druhou stranu stolu. Potom se zvedl a odešel k oknu. Campbell se na něj překvapeně díval a pak zvedl ten papír a rozložil jej. Když ho četl, zbledly mu smrtelně tváře a sklesl v židli nazad. Přepadl ho hrozný pocit nevolnosti. Měl dojem, jako by se jeho srdce ubíjelo k smrti v jakési prázdné dutině. Po dvou či třech minutách strašného mlčení se Dorian otočil, šel k němu, stanul mu za zády a položil mu ruku na rameno.
"Pst, Alane! Zachraňujete mi život," řekl Dorian.
"Váš život! Pane na nebi! Takový život! Jdete z jednoho mravního bahna do druhého a teď to dovršujete zločinem. Když se pustím do toho, co mám udělat, do toho, co mě nutíte udělat, nebudu při tom mít na mysli váš život."
"Udělal jsem, oč jste mě žádal," zahučel. "A teď sbohem. Ať se už nikdy nesetkáme!"
"Zachránil jste mě před zkázou, Alane. Nikdy vám to nezapomenu," řekl prostě Dorian.
Jakmile Campbell odešel, vystoupil Dorian nahoru. V místnosti byl hrozný pach po kyselině dusičné. Ale to, co dříve sedělo u stolu, už tu nebylo.

III. Vyvrcholení. Dorian se stává závislým na opiu a když jednou navštíví opiové doupě, koho tam nepotká. Avšak Dorian je chytrý.

Dorian kráčel s bolestným výrazem ke dveřím. Když odhrnoval závěs, vydral se z nalíčených rtů ženy, jež sebrala jeho peníze, odporný smích. "Hele, už zas jde, ten ďáblův zaprodanec!" zaškytala chraptivě.
"Hrom aby tě!" odsekl. "Neříkej mi tak!"
Luskla prsty. " Radši máš, když ti říkají Princ z pohádky, viď?" zaječela za ním. Jen to řekla, vymrštil se ten klímající námořník a zuřivě se rozhlédl. K sluchu mu dolehl zvuk zavíraných dveří v předsíni. Vyřítil se ven, jako by ho štvali.
"Buď zticha!" řekl muž. "Jestli se hneš, tak tě zastřelím!"
"Vy jste se zbláznil! Co jsem vám udělal?"
"Zničil jsi život Sibyle Vaneové," zněla odpověď, "a Sibyla Vaneová byla moje sestra. Zabila se. Vím to. A její smrt mášna svědomi ty. Přísahal jsem, že za to zabiju já tebe. Hledám tě už léta. Neměl jsem jediné vodítko, jedinou stopu. Ti dva lidé, kteří mi tě mohli vypodobnit, jsou už mrtvi. Nic jsem o tobě nevěděl, jen to, jak ona ti říkala. A to jsem teď v noci náhodou zaslechl. Smiř se s Bohem, protože dneska umřeš."
Dorianovi klesly ruce podél těla. Nevěděl, co počít, tak byl ochromen hrůzou. Zčistajasna mu bleskla myslí divoká naděje. "Počkejte!" křikl. "Jak je to dávno, co vaše sestra zemřela? Honem, povězte!"
"Osmnáct let," řekl muž. "Proč se ptáš? Co záleží na letech?"
"Osmnáct let!" zasmál se vítězoslavně Dorian Gray. "Osmnáct let! Postavte si mě pod lucernu a podívejte se mi do obličeje!"

Ale Dorian nezestárl ani o den. Bratr Sibyly Vaneové tedy usoudil, že to nemohl být on, kdo zničil sestře život, a omlouval se mu. Když se vrátil do opiového doupěte, stejná žena mu prozradila, že se o tom záhadném cizinci říká, že zaprodal duši ďáblu a za posledních 18 let nezestárl ani o den.

James Vane ho sleduje a Dorian má strach o svůj život. Jednoho dne se ale rozhodne opustit svůj dům a jde na lov.

Na dvacet kroků před nimi vyrazil náhle z chuchvalcovitého trsu staré trávy zajíc. Uši s černými konečky měl natažené a pelášil, odrážeje se dlouhými zadními běhy. Hnal se k olšovému houští. Sir Geoffrey zvedl k rameni pušku, ale cosi v ladných pohybech zvířete podivně očarovalo Doriana, takže najednou křikl: "Nestřílejte po něm, Geoffreyi! Nechte ho žít!

Geoffrey se však zasměje a vystřelí. Netrefí však zajíce, nýbrž člověka ukrývajícího se v křoví. Je na místě mrtev. Dorian to bere jako špatné znamení a je ochoten zaplatit rodině mrtvého odškodné. Hajný mu však prozradí, že nemá tušení, kdo daný člověk je. A pak mu prozradí, že vypadá jako námořník. Sibylin bratr.

"Zvedněte mu to s obličeje. Chci se na něj podívat," řekl, svíraje pažení dveří, aby neupadl.
Když čeledín uposlechl, Dorian se o krok přiblížil. Ze rtů se mu vydral radostný výkřik. Muž, který byl zastřelen v houštině, je James Vane!
Stál tu několik minut a díval se na mrtvého. Když pak jel domů, měl oči plné slz, protože věděl, že je zachráněn
.

Dorian je vděčný za své štěstí a Henrymu další den oznámí, že se hodlá polepšit. Také se dostanou k tématu zmizení Basila. Nikdo nic neví, ale lidé si nemyslí, že šlo o vraždu. Nikdy se nenašlo tělo.

"Je to trapné téma," vpadl lord Henry. "Psychologicky je naprosto bezcenné. Prosím, kdyby to byl Geoffrey udělal úmyslně, pak by to bylo zajímavé! Rád bych znal někoho, kdo spáchal opravdickou vraždu."
"Co byste řekl, Harry, kdybych se Vám přiznal, že jsem Basila zavraždil já?" řekl mladší muž. A zahleděl se po těch slovech napjatě na lorda Henryho.
"Řekl bych, kamaráde, že se nutíte do role, která vám nesedí. Každý zločin je vulgární, stejně jako každá vulgárnost je zločin. Spáchat vraždu, k tomu vy nemáte předpoklady, Doriane. Je mi líto, jestli tímhle tvrzením zraňuji vaši ješitnost, ale ujišťuji vás, že je to pravda..."

IV. Závěr. Dorian se chce možná změnit, ale tíží ho minulost. Vražda, všechny špatnosti, které provedl. A jediným svědectvím je jeho obraz! Je to jako svědomí, které by raději neměl. Rozhodne se ho zničit.

Rozhlédl se a uzřel nůž, kterým probodl Basila Hallwarda. Mnohokrát už ho čistil, až na něm nezbyla ani poskrvnka. Třpytil se a leskl. Tak jako zahubil malíře, zahubí teď malířovo dílo a vše, co to dílo znamená. Zahubí minulost, a až bude minulost mrtvá, on bude volný. Zahubí ten obludný život duše, a bez jeho ohavných výstrah on bude žít v klidu. Uchopil nůž a probodl jím obraz.
Bylo slyšet výkřik a zadunění.
(...)
Když vstoupili do místnosti, spatřili na stěně skvostný portrét svého pána, jak ho naposled viděli, se vší tou podivuhodnou nádherou jeho mladosti a krásy. Na podlaze ležel mrtvý muž ve večerním úboru a s nožem v srdci. Byl povadlý, vrásčitý a měl odporný obličej. Teprve když si prohlédli jeho prsteny, poznali, kdo to je.
A tak skončil Dorian Gray.

Rozbor

Román od britského spisovatele Oscara Wilda odehrávající se v 19. století a Anglii, převážně v Londýně. Použitý jazyk je spisovný a abyste rozuměli narážkám, případně popisům, musíte znát základy literatury a historie (někomu ale dobře pomůže slovníček s pojmy vzadu v knize). Vypravěč je vševědoucí.

Pár poznámek k dílu

Čím je toto dílo také specifické, je jeho vlastní filozofie. Oscar Wilde prostřednictvím lorda Henryho vytvořil profil "zkaženého" šlechtice, který touží po smyslovém prožitku a je zastáncem nového hédonismu. V knize je mnoho zajímavých myšlenek začleněných do normální konverzace mezi Dorianem a Henrym. Jeden takový filozofický rozhovor jsem už zmínila v tomto oběžníku.
"Nikdo o ní neslyšel. Ale jednou se o ní dozví celý svět. Je geniální."
"Milý hochu, žádná žena není geniální. Ženy jsou pohlaví ozdobné. Nikdy nemají co říct, ale říkají to roztomile. Ženy představují vítězství hmoty nad duchem, zrovna tak jako muži představuji vítězství ducha nad morálkou."
"Harry, jak můžete takhle mluvit?"
Dílo je volně inspirováno knihou od Charlese Roberta Mathurina: Věčný poutník Melmoth. V té knize Melmoth najde v zamčené místnosti obraz svého předka, který si úmluvou s ďáblem získal věčné mládí. Až před smrtí náhle zestárnul a odkryl tak svoje tajemství. Wilde tuto podobnost nikdy neskrýval, ba naopak. Poté, co byl propuštěn z vězení, bloudil Francií s falešným jménem Sebastian Melmoth. (Tedy, říká se to.) Avšak Dorian nezískal svůj "dar" od ďábla, ale vděčil za něj moci umění. (Říká Jiří Levý, autor nejednoho rozboru.)
Zajímavé také je, jaký pohled na umění toto dílo má. Když Dorian přestane milovat Sibylu, je to protože samu sebe zničila jako umělecké dílo. A když nehrála jako úžasná herečka, zbylá z ní jen pěkná tvářička.
Oscar Wilde byl tázán, jaká je myšlenka jeho díla a na to odpověděl následující: "Když se Dorian Gray pokouší zabít své svědomí, zabíjí tím sám sebe."
Když Oscar Wilde stanul před soudem, byl obviňován z několika věcí - vztah Basila k Dorianovi brali jako důkaz Oscarovi zvrhlosti a zalíbení v mladých chlapcích. Jeho kniha byla brána jako nemorální a moc tomu nepomohl ani citát v předmluvě: "Umělec je stvořitel něčeho krásného. Zjevit umění a ztajit umělce, to je cílem uměleckého díla."
Obraz Doriana Graye byl nejdříve vydáván v časopise Lippincott's Monthly Magazine. Později byl příběh prodloužen a vydán knižně.

Můj názor

Já jsem se do téhle knížky naprosto zamilovala. Když jsem myslela, že mě Oscar Wilde už nemůže ničím překvapit, šeredně jsem se spletla. Je to krásně čtivé a poutavé a děj má tolik zajímavých zvratů - tolik náhod, všechno krásně uzpůsobeno. Nenudila jsem se ani chvilku, když opomenu kapitolu číslo 11, která byla hodně... statická (prostě řečeno: nic se tam nedělo). Podle některých má největší kvalitu, ale já na to řeknu jediné: nuda. Ale ano, musela tam být.
Když jsem Doriana "potkala" poprvé, moc se mi líbil a říkala jsem si, že to bude můj oblíbenec. Ale jak se začal kazit, začala jsem ho mírně nenávidět a i když jsem mu přála, aby přežil vražedné útoky Sibylina bratra, jsem ráda, že skončil tak, jak skončil.

Shrnutí

Úžasné umělecké dílo se skvělým nápadem. Užila jsem si ho od začátku až do konce (mimo jednu kapitolu) a moc se mi líbilo. Jsem si jistá, že se podívám i na nějaké filmové zpracování a i ke knížce se ještě jednou někdy vrátím, protože je brilantní. Doporučuji všem.
MOJE HODNOCENÍ:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl jsi tu?

Byl jsem tu! :D

Komentáře

1 Skříteček2 Skříteček2 | Web | 26. září 2015 v 23:05 | Reagovat

Přečetla jsem asi v půlce prázdnin. Pokud je kapitola 11 ta, co si myslím, tak s tebou naprosto souhlasím. Usnula jsem u ní asi čtyřikrát a popravdě, vůbec nechápu její smysl a myslím, že je v knížce velice postradatelná. :D Proto je pro mě docela šokující, že někdo tvrdí, že je nejkvalitnější. No nic. Jinak se mi knížka líbila, byla i dost napínavá, kapitoly následující tu jedenáctou jsem četla jedním dechem. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Najdete mě na těchto sociálních sítích:

Návštěvnost:
TOPlist

© 2010-15 FlowerDays | Hosting blog.cz | Varování a podmínky tohoto blogu
2015 Optimalizováno pro Operu | HD/FullHD