Odkaz blogu žije dál! Více informací zde.

Recenze (a pokus o rozbor): Francis Scott Fitzgerald - Něžná je noc

10. září 2015 v 21:00 | Cleo |  Čtenářský deník
Přijde mi, že v poslední době pořád jenom něco čtu. A dostala se mi také do ruky kniha, kterou jsem si - upřímně - koupila jenom kvůli tomu, že se mi líbilo, jak krásně voněla. (Mám pocit, že to píšu na úvod každé recenze, ale když ona je to pravda!) Každopádně, řekla jsem si, že když už jsem si jí koupila, měla bych si jí i přečíst.

Autor: Francis Scott Fitzgerald • Český název: Něžná je noc • Originální název: Tender Is The Night • České vydání: LEDA spol. s.r.o., překlad Alexander Tomský, 408 stran, 140x205, paperback

Mladý doktor Richard "Dick" Driver je nadaný psycholog. V sanatoriu v Curychu se seznámí s mladou a krásnou schizofreničkou Nicole, do které se zamiluje, a i přes varování kolegů se s ní nakonec ožení.

Po několika letech společně bydlí na Francouzské riviéře, kde jednoho dne potkají mladou americkou herečku Rosemary. Dickovi se celkem líbí, ale rozhodně k ní nechová tak silné city jako Rosemary k němu.

Postupem času je osud zase všechny spojuje dohromady. Jak bude Dick postupovat životem s bohatou a bláznivou Nicole, jak se jim bude dařit v Paříži a jak do toho všeho bude zapadat Rosemary?


Fňík, mělo to být umělecké dílo!
Byla jsem zvyklá na to, že když někdo mluví o hodnotné americké literatuře, jméno F. S. Fitzgeralda padne vždycky alespoň jednou. Takže jsem se do knihy pustila plna očekávání, že mám před sebou další umělecké dílo. Bohužel jsem byla celkem zklamaná. Proč?

(Kniha je rozdělena na pět různorodých částí, takže budu postupně mluvit o každé z nich.)

Kniha I.: Anamnéza (1917-1919)
V téhle knize se dozvídáme o tom, jak se Dick potkal s Nicole, co je příčinou její nemoci i jak se postupně zamilovávali. Tady je to ještě v pohodě. Říkáte si, jo, jasně, pohoda, ještě se to rozjede. Zatím je to jenom takový pěkný příběh o tom, jak se do sebe zamilovali dva lidé.

Když za týden přijel a trochu se opozdil, už na něho čekala na rozcestí pěšin, kudy musel projít od Franzova domku. Dlouhé vlasy měla sepnuté dozadu a zároveň uvolněné až na ramena, takže to vypadalo, jako by se jí tvář z té záplavy vlasů vyloupla, jako by v tu chvílu vyšla z přítmí lesa do jasného světla měsíce. Přicházela z neznáma a Dick si náhle pomyslel, že by bylo krásné, kdyby neměla žádnou minulost, rodinu ani adresu, kdyby byla jen ztracenou dívkou, kterou vydala tajemná noc.
Tklivé melodie spojovaly ztracený čas s milostnou nadějí a ploužily se švýcarskou nocí, jejíž náladu noční scénerie udržovala svou jedinou notou osamnělá cikáda. Nicole vypnula gramofon a začala zpívat.
(...)
Při zpěvu rozevírala rty tak jemně, že z nich nevycházel ani dech.
(...)
"Vy pořád nechápete, že já tohle všechno opravdu neznám?"
Nejenže nepoznal, ale ani neucítil a neochutnal, mohl by dodat. Znal jenom holčiny s horkými tvářemi v horkých skrytých kumbálech suterénu. Mladé panny, které poznal v roce 1914 v New Havenu, se líbaly se slovem "Tak!" a rukama opřenýma o pánskou hruď vždycky muže hned odstrkovaly. A teď tu před ním stála tahle stěží zachráněná opuštěná sirota, tohle hotové neštěstí, a nabízela mu voňavou esenci celého kontinentu...
"Myslím, že jsem se do ní tak napůl zamiloval... napadlo mě taky, že bych si ji mohl vzít."
"To snad ne!" vykřikl Franz.
"Počkat," varoval ho Dohmler. Ale Franz už čekat nehodlal: "Cože! Ty chceš obětovat půlku života, dělat jí doktora i ošetřovatelku a kdovíco ještě? To snad ne! Takové případy já znám. V nejlepším případě se to zhroutí dřív, než to začne... teď se jí jednou pro vždy vyhýbej!"
Když odcházel, cítil v zádech, jak ho Nicole úporně sleduje, a znovu si uvědomil její bezmocnou první lásku, i to, jak ho provrtává pohledem. Vystoupil pomalu pár set metrů k hotelu a při koupeli už nemyslel na těch posledních deset minut, zahltil ho jakýsi přiopilý nával, plný pronikavých hlasů, které vůbec netušily, jak moc je milován.
"Tak mi dejte příležitost teď!"
Hlas jí najednou klesl tak nízko, jako by jí vnikl do prsou, a když k němu přistoupila blíž, uvolnil jí přes srdce těsný korzet. Ucítil mladé rty a tělo, které si oddychlo na jeho paži, když ji trochu pevněji sevřel. Všechny jeho záměry byly najednou pryč, cítil, jak se v něm molekuly jeho já slévají, aby se neoddělily, i kdyby tu nerozpustnou směs bylo možné vyrvat z těla, vrátit ji do původního stavu. Když ji objímal a vnímal, jak se k němu stále víc a víc tiskne rty, jako by je sama právě objevila, tonoucí a pohlcena svou láskou, a přesto teď ukonejšená a vítězná, byl rád, že ještě vůbec žije, i kdyby to měl být jen odlesk v jejích vlhkých očích.
"Bože, ty umíš legračně líbat!"
To byly ovšem jen řeči, teď už ho měla Nicole v hrsti a dokázala ji pevně sevřít. Na chvíli koketně poodešla a nechala ho viset v prázdnu, jako když se s nimi odpoledne tak náhle zastavila lanovka. Teď ho to naučí, nafoukance, myslel si, že mě zvládne... to je nádhera! Mám ho, je můj.
Zachtělo se jí okamžitě utéct, ale ten pocit byl tak závratný, že ještě počkala, aby jej mohla vstřebat.

Tahle část se mi líbila, proto jsem vám taky opsala hodně ukázek. Samotný příběh není tak dobrý, protože mu prostě chybí kontinuita, ale jsou chvíle, kdy si uvědomujete, že ano, ten autor doopravdy umí psát, ale někdy se mu prostě nechce. Má svým způsobem krásný styl. Na závěru této části na vás ale čeká nepěkné překvapení. Sice jsem byla zvyklá, že hodně autorů přeskakuje velká časová období (a tato kniha není výjimkou, ale v dané míře bych se s tím dokázala smířit), ale tohle!

V jedný kapitole žádá Dick Nicolinu starší sestru Baby o Nicolinu ruku (taky mi chvilku trvalo, než mi to došlo) a v dalších několika odstavcích se odehraje několik let - aby vám to došlo, že se to neodehrává ještě všeho v tu noc - no pozdrav pánbůh! - a mají několik dětí a žijí na Riviéře a úplně vidím Fitzgeralda, jak se směje, že jsme zmatení v tý suprový časový změti. Polibek - žádost - děti. Mám dost, děkuji pěkně. V tomhle okamžiku mi došlo, že to asi nebude příběh o lásce mezi Nicole a Dickem. Ale proč teda to všechno?? Chápu. Nádech - výdech. Nádech - výdech. Jsem v pohodě. A tyhle skoky v čase nás čekají ještě mnohokrát. Chápu, že autor věděl, že v tom období se nebude dít nic zajímavého, ale mohl to taky líp podat. Jak těžké je napsat... "o pár let později"?

Kniha II.: Jak to viděla Rosemary (1919-1925)
Tady se konečně setkáváme s Rosemary, naivní, krásnou a mladou herečkou, která se spřátelí s Diverovými (už jsou manželé, ano, mají děti, dům na Fr. riviéře a spoustu přátel). Zamiluje se bláznivě do Dicka, ale zdá se, že on její lásku neopětuje.

Rosemary se po návratu schoulila matce do klína a nepřestávala plakat.
"Já ho tak miluju, mami. Já jsem tak zoufale zamilovaná... nikdy jsem netušila, že bych k někomu mohla cítit něco takového. A on je ženatý, a ona je tak sympatická... je to naprosto beznadějné. Já ho mám tak strašně ráda!"
"Jsem na něho opravdu zvědavá."
"Pozvala nás v pátek na oběd."
"Jestli ses zamilovala, tak bys měla být šťastná. Měla by ses smát."
Rosemary zvedla oči, ve tváři jí cuklo a zasmála se. Matka na ni vždycky měla úžasný vliv.

V téhle pasáži a té další se objevuje spoustu dalších lidí, přátel a společníků, které jsem si prostě nedokázala zapamatovat. Pletla se mi jména a pak má dojít k souboji, a já nemám tušení co kdo jak proč kde kdy jak. Musela jsem otevřít google a hledat, kdo je kdo, a musím říct, že to mě dost otrávilo.

Kniha III.: Ztráty (1925)
...vlastně navazuje na předchozí část. City se ale stupňují. Zejména Rosemaryny.

"Já vím, že mě nemilujete. Ani s tím nepočítám. Ale chtěl jste, abych vám řekla, že mám narozeniny, tak teď to víte a jako dárek k narozeninám chci, abyste šel na chvíli ke mně a poslechl si mě. Jenom na chvilku."
Začal nejspíš příliš pozdě - přiblížila se k němu se zoufalým šepotem.
"Vemte si mě."
"Kam si vás mám vzít?"
Strnul úžasem.
"Udělejte to," zašeptala. "Udělejte to, prosím, tak, jak se to dělá. Nevadí, jestli mi to bude vadit... nikdy jsem nečekala, že by se mi to líbilo... už jen myšlenka na tu věc mi byla vždycky nepříjemná, ale teď už není. Musíte to udělat."
(...)
"A pak ještě jedna maličkost, že já Nicole miluju."
"Copak nemůžete milovat víc lidí? Tak jako já miluju mámu a vís... vás víc. Teď už miluju víc vás."
(...)
"Vím, že pro vás nic neznamenám."
"Nesmysl. Ale připadáte mi moc mladá."

Jo, bylo mi trochu líto, že ji odmítl, když já jsem se už tak hrozně moc nudila a chtěla jsem nějakou akci! No jo no, ale kdo si počká, ten se dočká, že.

Přitiskli se k sobě, jako je trhnutí taxíku donutilo. Tvrdě na něho narazila hrudí, ústa měla nová a teplá a patřila jim oběma. S téměř bolestným ulehčením přestali myslet, přestali vidět, jenom dýchali a navzájem se hledali. Pohybovali se v jemném šedivém míru kocoviny a únavy, kdy nervy odpočívají jako struny v pianě a náhle zapraskají jako proutěné židle. Tak nahé a něžné nervy se musí spojit s jinými nervy, rty na rtech, prsa na prsou. Takové je ono šťastnější stadium lásky. Kolik velkých a odvážných iluzí má jeden o druhém, jak úžasné, když vzniká společenství dvou, kdy přestávají existovat ostatní vztahy, a ti dva, absolutně bez viny, připoutaní k sobě sledem čistých náhod, mnoha náhod, musejí uznat, že si jsou určeni. Mají přece opravdu čisté ruce, žádné nepřístojné myšlenky, žádná nemístná zvědavost je nepošpinila.

A tak to jde dál. Mezitím je ještě spousta dalších detailů, příběhů, ale abych pravdu řekla, nejsou vůbec zajímavé jako ty milostné pasáže, kterých je žalostně málo.

Kniha IV.: Útěk (1925-1929)
Nicole se začala vracet duševní choroba. I to vedlo Dicka k rozhodnutí, že si koupí sanatorium, ve kterém bude působit. Ale Nicole to moc nepomáhá a její chování má hrůzné dopady jak na děti, tak na celou rodinu.

"Ty...!" vykřikl.
Smála se jako potrefená, bez studu a beze strachu, jako by s tím neměla nic společného. Nikdo by si nepomyslel, že nehodu způsobila ona, chechtala se, jako by vyvázla z malého dětského průšvihu.
"To ses vyděsil, co? Chtěl jsi žít, co!"
Mluvila tak vášnivě, že Dick i v šoku zaváhal, zda se opravdu nebál jen o sobe, ale vyděšené obličeje dětí, které těkaly očima z matky na otce, v něm vzbudily náhlou nechuť, nejraději by rozmlátil tu její rozšklebenou masku obličeje.

Dick musí pryč a v Itálii hádejte na koho narazí. No na nikoho jiného než Rosemary, o několik let starší a moudřejší. Možná, ale jenom možná, se teďka mezi ní a Dickem něco doopravdy stane.

Po obědě jeli zpátky do hotelu, ovínení a šťastní, v náladě povznesené a klidné. Chtěla, aby si ji vzal, a on si ji vzal, a to, co kdysi začalo mladistvým poblouzněním na pláži, bylo konečně dokonáno.

Tak tady to mě začalo docela dost frustrovat. Takový velký vyvrcholení, čekáte na to celou podělanou dobu a on to nepopíše, jen to zmíní a to jenom tak mimochodem, takže si toho člověk na první přečtení ani pořádně nevšimne? Jak jsem si během čtění napsala "Emotivní scény jsou přeskakované a chvilkami máte pocit, že je psal vykastrovaný býk." Jak se to může takhle snadno zvrhávat?

Když o tom teďka ale zpětně přemýšlím, je možná dobře, že to autor nerozpitvával víc. I když... jen možná.

Kniha V.: Cesta domů (1929-1930)
Stále více umírající manželství Nicole a Dicka. Dick propadá alkoholu a temnotě. Nicole, na druhou stranu, chce pryč. A nic jí nepřijde vhodnější, než skočit po prvním týpkovi, co se objeví na obzoru. Tommym, dávném příteli. Rozvede se s Dickem a je s ním.

A když řekla, jak se často stávalo: "Milovala jsem Dicka a nikdy na něho nezapomenu," odpovídal jí Tommy: "Jistě že ne... proč bys taky měla?"

Abych pravdu řekla, konec ve mě nevyvolal žádné silné emoce, snad jen "yay, konečně je konec". Bylo mi líto, že to nějak nedopadlo s Rosemary, ale co se dá dělat. Není to kniha o ní. Když nad tím tak přemýšlím... o čem to sakra je?

Fitzík píše o sobě
Někde jsem četla, že tohle dílo je hodně autobiografické. Fitzgeraldova manželka trpěla také schizofrenií, byla bohatá a žili na Francouzské riviéře. Proč to autor napsal? Aby si ulevil. Přiznal k nevěře? Nebo já fakt nevím. Trošku mi uniká pointa téhle knihy. Možná je to snad "nezačínejte si s blázny" nebo "život je pomíjivý"? Já fakt netuším. Je to pěkný příběh, ale... není to mistrovské dílo, to dle mého názoru doopravdy není. K mistrovskému dílu to má hodně daleko. I když ten styl psaní je místy doopravdy fascinující a obdivuhodný. Něco na tom Fitzovi bude.

Co bych udělala a pak bych to nazývala světovou klasikou
Někde jsem četla, že kniha byla už sama o sobě Fitzgeraldem několikrát přepisována, právě kvůli časové nenávaznosti a ztrácení se v postavách. No, mám pocit, že to moc nevylepšil. Nebo ano, ale předchozí verze musela být teda pěkné nadělení. I z tohohle jsem měla nervy na pochodu, takže. Chtělo by to napravit tu časovou kontinuitu. Vůbec bych se neurazila, kdyby se tam občas objevilo "o několik měsíců později" nebo "co se dělo potom". Ale tohle mě příšerně štvalo. Taky by to chtělo mnohem lépe představit ty postavy. Ale o tom všem už jsem mluvila.

Shrnutí
Americká klasika, která si podle mě nezaslouží být klasikou. Ano, možná se pletu a je v tom něco nádherného a mnou nepochopeného, ale kritici Fitzgeraldovy doby říkali to, co říkám teďka já, a s tím nemůžu nic dělat. Stojí to za tu zkušenost, některé pasáže jsou popisovány vážně krásně... ale podruhé to číst vážně nebudu. I když Fitzgeraldovi dám ještě možná někdy druhou šanci.

MOJE HODNOCENÍ:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Co je pro tebe nejdůležitější?

Rodina
Láska
Peníze
Vzdelání

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Najdete mě na těchto sociálních sítích:

Návštěvnost:
TOPlist

© 2010-15 FlowerDays | Hosting blog.cz | Varování a podmínky tohoto blogu
2015 Optimalizováno pro Operu | HD/FullHD