Odkaz blogu žije dál! Více informací zde.

Každá květina jednou odkvete.

18. září 2015 v 20:00 | Cleo

A právě teď odkvétají Květinkové dny.

Odkvétají už dlouho. Ale teď chci, abyste to na vědomí vzali i Vy.

Proč Květinkové dny odkvétají

Tento blog jsem si založila s tím, že jsem se chtěla naučit lépe psát. Recenze, příběhy, všechno. Myslím, že něco jsem si za těch šest let odnesla. To, co mě mělo motivovat, abych se stala spisovatelkou, se stalo prokrastinací, abych doopravdy nepsala.

Milovala jsem tenhle blog. Milovala jsem ho od okamžiku, co jsem ho založila. Našla jsem tady své útočiště. Mohla jsem se vypovídat. Mohla jsem opustit na chvilku svoji ulitu, svoji masku, svůj svět a mohla jsem k Vám promlouvat prostřednictvím klávesnice a obrazovky. Mohla jsem být tím, kým jsem chtěla. Nikdo z Vás nevěděl, kdo jsem. Možná jste se mnou chodili do školy, možná jste mě potkávali na ulici, možná jsme vedle sebe stáli ve frontě v knihkupectví. Anonymita mi poskytla pohodlí. Cleo mi poskytla pohodlí.

Ale časem jsem si uvědomila, že blog už pro mě není koníčkem, jako spíše přítěží. Napsat článek mi zabralo spoustu času. Napsat recenzi ještě víc. Chtěla jsem psát recenze na všechny knížky, o kterých bych se dokázala vypovídat. Začalo se mi to hromadit. Začala jsem se z toho stresovat. Nebo naopak... neměla jsem chuť napsat vůbec nic. Neměla jsem o čem mluvit. Ale věděla jsem, že něco bych napsat měla, aby tu něco bylo. Cokoliv.

A pak jsem si najednou uvědomila: proč já to vlastně všechno dělám? Už mě to ani tolik netěší. Nemám z toho takovou radost. Ani z úspěchů blogu. Píšu, protože musím, nikoliv, protože chci. A to je špatná motivace. Takže... proč to prostě neskončit? Má se skončit v nejlepším. To jsem sice už prošvihla, ale ještě pořád to tu není úplně mrtvé. A v posledních dnech jsem se snažila to tu trochu přivést k životu. :)

Blog jsem potřebovala. Teď už ne. Potřebuju víc skutečný život, než světlo obrazovky.
Když už musím odejít, tak s grácií

Pokud jste si všimli, poslední měsíc a kus jsem tady pořádně mákla. Nový vzhled. Dopsala jsem všechny rozepsané články, které jsem měla přichystané už dlouho. Dělala jsem to, protože jsem chtěla skončit tentokrát správně. Dovést blog k vrcholu, k finále, nenechat otevřené záležitosti. Ukončit to v nejlepším. Já jsem to věděla. Říkala jsem, že 18. září se něco stane. Varovala jsem vás, a vy jste nevěděli, co to bude. To byla moje end game. Vždycky jsem si chtěla vyzkoušet, jaké to je, mít odpočet, kterému Vy rozumíte, ale nikdo jiný ne. Měla jsem krásný měsíc a kus na to, abych si to naposledy užila. Být Cleo.



Poděkování

Moc bych chtěla poděkovat všem, kteří mě na této dlouholeté cestě doprovázeli. Chtěla bych Vás jmenovat spoustu a spoustu, ale na to tenhle článek není dost dlouhý. Takže to zobecním, snad se nebudete zlobit. Děkuju všem, co četli moje články! Děkuju všem, co mi psali komentáře. Někdy milé, někdy ne zase tolik, ale všechno se cení. (Až na reklamy na zlevněnou Viagru.) Děkuju všem, co mě navštěvovali pravidelně a dávali mi pocit, že to, co dělám, opravdu má smysl! Například Lilienviv! Děkuju Abyss, že mě inspirovala, abych začala psát recenze. Děkuju všem členům mé rodiny, kteří mi půjčovali své počítače a umožnili přístup k internetu. (Někdy i za dost děsivých podmínek.) Děkuju blogu.cz, že mi vůbec umožnil blog psát. Děkuju nakladatelství Fragment za recenzní a soutěžní výtisky knížek, zejména pak Soně Svačinové, která mi vždy mile odpověděla na e-maily, ať jsem řešila jakoukoliv blbost. (To je v téhle branži vzácná věc, takže si toho moc cením!) Děkuju také nakladatelství Omega. Děkuju webu weheartit, který mě zahrnoval inspirativními obrázky. Děkuju svým známým, kterým jsem říkala, že mám blog a píšu, ale když jsem řekla, že chci, aby to bylo tajemství, respektovali to. Také děkuju svému úžasnému klukovi, který mi ukázal, že dokáže udržet tajemství. Jsem neskutečně šťastná, že jsem Ti o tomhle blogu řekla! Děkuju všem, co tohle právě čtou! Děkuju Tobě.


Budoucnost

Blog nehodlám rušit. Bude tady. Čtěte si v archivu, co chcete. Odkazujte na mě. Chvalte mě. Budu ráda. Pokud mi napíšete e-mail, odpovím Vám.

Možná sem na blog někdy něco přidám, nějaký deníčkový zápis (ráda si stěžuju na ostatní veřejně). Ale aktuálně nemám ani pomyšlení na to, že bych psala další recenze nebo podobné věci, protože prostě... se mi to nevyplatí. Většinou z toho nic nemám a znám mnohem lepší způsoby, jak využít svůj čas. Hodlám pokračovat v zapisování knížek, co jsem přečetla, do mého seznamu. Nevzdám reading challenge, když jsem na tak dobré cestě k jejímu splnění. Možná se něčeho podobného zúčastním i za rok. Nebo mě něco zaujme natolik, že budu mít potřebu Vám sem něco napsat. Nebo rozzlobí. Pak se může stát, že Cleo se ještě párkrát ozve. Ale nebude to pravidelně. Spíš takový... šepot ze záhrobí.

Ale víte co. Nemůžu být Cleo navždycky. Věděla jsem to už v okamžiku, kdy jsem ji vytvořila. A teď přišel ten čas, kdy její Květinkové dny vadnou. A jakmile uvadnou úplně, Cleo bude nadále žít jen ve Vašich (mých) vzpomínkách a článcích, co tu zůstanou.

Kdo ví. Možná se k blogu jednou vrátím. Možná i k tomuhle. Rozhodně to ale nemůžu nikomu slíbit.

Vím, že mě to bude lákat, pořád něco přidávat. Proto i přes to všechno, na layoutu bude ode dneška epitaf tohoto blogu. Chci, aby mi připomínal, že jsem tuhle etapu svého života uzavřela a je čas jít dál.

A kdo ví. Možná, že mě psaní tohohle článku nadchlo tolik, že se dám na nekrology. I za ně se dá získat Pulitzerova cena.

Loučí se s Vámi

Cleo

která obětovala tento blog, aby mohla jít za svým snem.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Aktuální články

Reklama
Najdete mě na těchto sociálních sítích:

Návštěvnost:
TOPlist

© 2010-15 FlowerDays | Hosting blog.cz | Varování a podmínky tohoto blogu
2015 Optimalizováno pro Operu | HD/FullHD