Recenze: James Dashner - Labyrint: Útěk

9. srpna 2015 v 8:00 | Cleo |  Čtenářský deník
Už jste si možná četli o filmu, teď je ale konečně čas, abych se také vyjádřila ke knížce. Pokud mě znáte, víte, že si knížky kupuji jenom za předpokladu, že opravdu pěkně voní, a to u téhle rozhodně bylo možné říci. Jenom škoda, že už po jednom přečtení vyčichla.

Autor: James Dashner • Český název: Labyrint: Útěk • Originální název: The Maze Runner • Série: Labyrint (The Maze Runner • České vydání: Yoli 2015, Petr Kotrle, 360 stran, 128x200, paperback

Thomas je vyvezen podivným výtahem do středu labyrintu, kde se seznámí se skupinkou chlapců, které potkal podobný osud jako jeho - nemají tušení, kdo byli předtím, než se ocitli ve výtahu a znají jenom svoje jméno.

Thomas se také musí uzpůsobit místnímu slangu, naučit mnoho pravidel a zapamatovat to nejdůležitější: do bludiště se chodit nesmí. Ale Thomas ví, že se do něj chce podívat. Do bludiště se vydávají pouze tzv. běžci, ti nejlepší z chlapců, snažící se najít cestu z tohoto "vězení".

Thomas se tedy rozhodne se stát běžcem. A je ochoten pro to udělat cokoliv. I když jeho snahu trošku ničí hlas, který slyší ve své hlavě. Má něco společného s dívkou, kterou přivezl výtah? Ještě nikdy nepřivezl dívku. Ale hlavně... v ruce měla vzkaz, že ona je ta úplně poslední. Je snad nějakým klíčem k cestě ven z labyrintu?

Děj podrobněji

"Jsem ve vězení?" zeptal se Thomas; prohrabával se temnotou svých myšlenek a snažil se najít škvíru, kterou by se dostal ke své minulosti.
"Otázek už dneska bylo dost, ne?" odvětil Newt. "Pořádný odpovědi stejně nedostaneš, alespoň ne zatím. Nejlíp uděláš, když budeš zticha, smíříš se s tou změnou - zejtra je taky den."

Všude je sledují břitvouni. Jsou to malá lezoucí stvořeníčka, která mají na sobě nápis ZLOSIN. Nikdo neví, co to znamená, ale ví, že prostřednictvím jich sledují Tvůrci labyrintu jejich počínání. V labyrintech zase po nocích pobíhají rmuti. Když vás bodnou, musí vám být podáno sérum na uzdravení, které zasílají tvůrci. Během Proměny, což je fáze uzdravování, se vám vracejí vzpomínky, ze kterých také můžete zešílet. Když pološílený Ben napadl Thomase se slovy, že je tohle všechno jeho vina, byl odsouzen k vyhnanství - musel opustit Plac a odejít do Labyrintu. Vrátit se nemohl, protože brány vedoucí do bludiště se na noc zavírají. Tím pádem byl vlastně skoro popraven... zanechán na pospas rmutům.

Rmut, zčásti živočich a zčásti mechanismus, se s klapotem valil kamenným průchodem. Jeho tělo, řídce porostlé chlupy lesklé slizem, připomínalo obrovského slimáka. Jak dýchal, nafukovalo se a zase splaskávalo. Nebylo možné rozeznat žádnou hlavu nebo ocas, ale na délku měřil necelé dva metry a široký byl tak metr a čtvrt. (...)
V poslední sekundě se přednímu kápovi nějak podařilo uvolnit hlavní tyč od kusu spojeného s Benem, strhnout ji zpátky do Placu a Bena nechat ve vyhnanství. Jeho poslední výkřiky zanikly, když se zdi se strašlivým zaduněním setkaly.
Thomas pevně zavřel oči a překvapeně zjistil, že mu po tvářích stékají slzy.

Jinak by se ale dalo říci, že uprostřed labyrintu byli v bezpečí a jako v bavlnce. Výtah jim vozil zásoby a oblečení, pěstovali si jídlo, chovali zvířata a stavěli domky. Ráj uprostřed pekla. Ale pořád nevěděli, kdo jsou, co tady dělají a necítili se v bezpečí. Chtěli pryč.

Thomas nemá žádné přátelé. Zástupce vůdce Albyho, Newt, je sice na Thomase milý a ukazuje mu toho spoustu, ale přidělí mu Chucka, jednoho z nejnovějších kluků, aby mu dělal průvodce. Thomas si ho velmi oblíbí a slíbí mu, že pro něj najde cestu domů.

Chuck mluvil dál, ale naprosto nečekaně změnil téma. "Thomasi, jsem z toho nějak rozhozenej, člověče. Je to divný bejt smutnej a stýskat si po domově, ale nemám tušení, k čemu by ses chtěl vrátát ty. Vím jenom, že nechci bejt tady. Chci se vrátit ke své rodině. Je mi jedno, co je tam, odkud mě sebrali. Chci si pamatovat."
(...)
Thomas vstal, aby mohl po místnůstce přecházet. Vřela v něm intenzivní touha svůj slib dodržet. "Přísahám, Chucku," zašeptal, i když tam nikdo nebyl. "Přísahám, že tě dostanu domů."

Thomas se dozvídá spoustu informací o labyrintu. Mění se. Neví proč, ale ví, že se do něj musí vydat, stát se běžcem. Neví proč ví, že musí, ale cítí to a je rozhodnutý svůj vnitřní hlas poslechnout.

Thomas ucítil, jak se v něm vzedmulo nové sebevědomí, i když opravdu nevěděl, o čem mluví. "Chci být běžec."
(...)
Chuck se rozesmál a lehl si. "Ty jsi vážně plopák. Jdi spát."
Ale Thomas nedokázal přestat. "Něco tam venku - jako bych to znal."
"Jdi... spát."
Pak mu to najednou došlo - ucítil, jak do sebe zapadlo několik dílků skládačky. Thomas nevěděl, co bude výsledným obrazem, ale jeho další slova skoro působila dojmem, jako by vycházela z někoho jiného. "Chucku, já... já myslím, že jsem tady už někdy byl."

Jak jsem už řekla v úvodu, jednoho dne přijede klecí holka. Všichni si říkají, že je to podivné, že to není v pořádku. Vzkaz, že je úplně poslední, také není moc potěšující.

Dřív než mohl Newt dokončit, co chtěl říct, se dívka prudce posadila. Ve stejném okamžiku, kdy se mocně nadechla, otevřela oči, zamrkala a rozhlédla se po davu, který ji obklopoval. Alby vykřikl a svalil se na záda. Newt zalapal po dechu, vyskočil a vrávoravě od ní couvl. Thomas se ani nepohnul, dál upíral pohled na dívku, paralyzovaný strachem.
Planoucí modré oči těkaly sem a tam, jak se zhluboka nadechovala. Růžové rty se jí chtěly, když znovu a znovu něco nesrozumitelně šeptala. Pak řekla jednu větu - hlasem prázdným a ztrápeným, ale zřetelným.
"Všechno se změní."

V některém z následujících dnů se Alby s Minhem (kápo běžců) vydají do labyrintu. Nevrací se hrozně dlouho. A potom, chvilinku před zavřením brány, se objeví. Všichni je povzbuzují, ale nemůžou to dovnitř stihnout.

Podíval se zpátky do Labyrintu, na zavírající se zeď. Ještě nějaký metr a bude po všem.
Minho před ním klopýtl a upadl na zem. Bylo jasné, že to nestihnou. Čas vypršel. Konec.
Thomas uslyšel, jak za ním Newt něco zakřičel.
"Nedělej to, Tome! Frase, nedělej to!"
Vypadalo to, že zuby na pravé zdi se jako natažené paže vzpínají ke svému domovu, sápou se po malých otvorech, které jim poslouží jako útočiště na noc. Praskání, skřípání pohybující se brány, které vyplnilo vzduch, bylo ohlušující.
Půldruhého metru. Metr. Půl metru.
Thomas věděl, že nemá na výběr. Uvedl své tělo do pohybu. Vpřed. V poslední sekundě se prosmýkl kolem propojovacích zubů a vklouzl do Labyrintu.
Stěny se za ním zabouchly se zaduněním, jehož ozvěna se odrážela od kamenných stěn porostlých břečťanem jako šílený smích.
V tom okamžiku, v rozmezí pouhých několika sekund, se o sobě hodně dozvěděl. O Thomasovi, který byl předtím.
Nemohl opustit přítele a nechat ho zemřít. Ani když to byl někdo tak vznětlivý jako Alby.

Minho nebyl nadšený, spíše naopak, řekl Thomasovi, že si podepsal rozsudek smrti a sám se rozhodl prchnout a zanechat tam Thomasovi omráčeného Albyho. Ten se ale rozhodl to nevzdat a přivázal Albyho i sebe na břečťan. Několik dalších stránek bojuje s rmutem, až vymyslí trik, jak na něj vyzrát. A tím stejným trikem se spolu s Minhem zbaví několika dalších rmutů. Tyhle kapitoly jsou naprosto úžasné a moc mě bavily. Ach, to napětí! Každopádně, byli první, kteří přežili noc v Labyrintu.

Během toho Thomas objevil Útes - tak ho Placeři nazývali - prostě díru, kde všechno končí.

Skutečně našli cestu z Labyrintu, ale jak poukázal Minho, nebylo to nic, kvůli čemu by stálo za to jásat. Jediné, co Thomas viděl všemi směry, nahoře i dole, zprava doleva, byl prázdný vzduch a blednoucí hvězdy. Byl to zvláštní a znepokojivý pohled, jako kdyby stál na okraji vesmíru.

Ale i přesto má být Thomas potrestán, neboť porušil řád a utekl do Labyrintu. Jeho trestem je denní vězení. Ale zároveň je i "povýšen" na běžce. V tu stejnou dobu začíná v hlavě slyšet hlasy. Teresa. Jak je možné, že ta dívka v bezvědomí na něj mluví a on to slyší? Tome, právě jsem spustila konec.

Na Placu vždycky svítí slunce. Nikdy neprší. Nikdy nefouká vítr. Ne. Všechno je pořád stejné. Ale potom se spustil konec.

(...) Napůl čekal, že se obloha mezitím vrátila k normálu. Ale byla celá šedá. Nebyla zatažená mraky, nebyl to soumrak ani první minuty svítání. Prostě šeď.
Slunce zmizelo.

A když není slunce, nemůžou si pěstovat suroviny a všichni postupně zemřou. Chtělo by to urychlit jejich snahu dostat se ven. Thomas s Minhem ale přišli na to, že když hodíte kámen do jistého místa do Útěsu, zmizí. To znamená, že to někam vede. A to místo získá jméno Rmutí nora. Labyrint je kód, Tome. Labyrint je kód.

Ale pak se všechno začne kazit ještě víc. Nejen, že není slunce, ale nejsou ani masivní stěny, které by chránily Placery před rmuty.

Jenže Alby ho popadl za košili. "Co se stalo? Tak já ti řeknu, co se stalo, čóne. Pro ty svoje zamilovaný oči ani nemáš čas se rozhlídnout? Všimnout si, kolik je hodin!"
Thomas se podíval na hodinky a s hrůzou si uvědomil, čeho si vůbec nevšiml. Věděl, co se Alby chystá říct, ještě než to udělal.
"Zdi, frase. Dnes večer se nezavřely."

A tak rmuti zaútočili. Každý večer si vezmou jednoho chlapce, pokud dřív nenajdou cestu ven. Thomas poté přišel na to, že labyrint je kód. Mění se, ne proto, aby Placery zmátl, ale protože určuje kód. Thomas si potřeboval vzpomenout, takže se nechal píchnout od rmuta, aby se mu vrátily vzpomínky. Uvědomil si že on a Teresa labyrint pomáhali navrhovat. Rmutí norou je východ ven. Všichni se ještě dlouho hádají, ale nakonec se tým našich oblíbenců shodne, že uniknou. Thomas jim také prozradí, že jejich jména nejsou jejich skutečná jména, ale že jim byla přiřazena podle slavných vědců.

Duchem nepřítomný Thomas zničehonic zjistil, že sedá vedle Chucka a jen se tak ve svém jídle nimrá.
"Takže... Thomasi?" řekl chlapec přes obrovské sousto bramborové kaše. "Po kom mám přezdívku já?"
Thomas chtě nechtě zavrtěl hlavou - chystali se vyrazit na pravděpodobně nejnebezpečnější podnik svého života a Chuck byl zvědavý, odkud přišel ke své přezdívce. "Nevím, že by podle Darwina? Toho týpka, co vymyslel evoluci?"
"Vsadím se, že ho týpkem ještě nikdo nikdy nenazval." (Já ano.)

Alby se zbláznil a nikdy se nechtěl vrátit, takže se obětoval pro ostatní. Teresa s Chuckem a Thomasem se vydali do nory, aby zadali kód. Doufali, že to vypne i rmuty a zachrání mnoho jejich kamarádů. Nakonec Chuck byl klíčově důležitý, protože přišel na něco, co oni opomíjeli.

Celé je to experiment. Organizace ZLOSIN potřebuje najít ty správné, kteří dokáží vzdorovat viru, který se začal šířit po obrovských slunečních erupcích. Z toho vyplývá, že děj se odehrává v budoucnosti.

Když se naši hrdinové setkají s Tvůrci, přesně tohle jim řeknou. A také se tam objeví jeden z nich, Gally, který hodí nůž po Thomasovi. Říká, že to nemůže ovládat. Zasáhne ale Chucka.

Dýka s odporným, mokrým úderem narazila do Chuckovy hrudi a zaryla se do ní až po násadu. Chlapec vykřikl a spadl na podlahu. Jeho tělo se již svíjelo v křeči. Z rány se valila karmínová krev. Stehna pleskala o podlahu, nohy marně kopaly do vzduchu, jak se blížila smrt. Z rozevřených rtů unikly rudé sliny. Thomas měl pocit, jako by se svět kolem něho hroutil a drtil mu srdce.

A následně je zachrání únosci. A postřílejí všechny Tvůrce. Odvezou je pryč. Ale nakonec se dozvídáme, že to není konec. Jenom je vezou k další zkoušce. Únosci jsou totiž další Tvůrci. Všechno je to jenom test. Pokračování příště.

Styl psaní a čitelnost

Moc se mi líbil styl, kterým byla kniha napsána. Četlo se to rychle a skvěle, pořádně jste se nemohli odtrhnout. A i když jste třeba pořád nechápali, o co tam jde, co je to za labyrint a jak to může všechno sakra fungovat, prostě jste museli číst dál bez ohledu na to, co se dělo okolo. (Ještě štěstí, že týden, co jsem to četla, jsem ve škole seděla vzadu.) Bylo to dobrodružné a plné tajemství, tak moc jste chtěli znát odpovědi na vaše a Thomasovy otázky. A po přečtení prvního dílu jich mám ještě více.

Co se mi líbilo, co se mi nelíbilo

Líbilo se mi, jak je to napsané. Autor umí děj skvěle gradovat, skoro každý konec kapitoly vás nějak šokuje nebo překvapí. Nikdy nevíte, co se stane dál, všechno je v autorových rukách a vy se s ním jenom vezete na této úžasné horské dráze.

Nelíbí se mi, že mám pořád spoustu a spoustu otázek. A ty budou zodpovězeny až s další knihou. Ale jak to vydržím? V knize je spoustu úmrtí, ale jenom Chuckova smrt mě doopravdy zasáhla. On byl takový symbol přátelství a nevinnosti, že mi to prostě muselo být líto!

Film

Více o filmu se dočtete v rubrice Filmový deník. Nebo prostě tady.

Shrnutí

Jedinečná kniha plná Labyrintu, záhad, telepatie a otázek, které neberou konce. Je to napínavé, čtivé, hlavní postavy si oblíbíte a budete jim fandit až do konce knížky. Když dočtete první díl, budete mlátit hlavou do stolu a křičet, že takhle to nemůže skončit a chcete další díl. Určitě doporučuji.

Moje hodnocení:

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Co je pro tebe nejdůležitější?

Rodina
Láska
Peníze
Vzdelání

Komentáře

1 Luci Luci | E-mail | Web | 9. srpna 2015 v 16:37 | Reagovat

na knihu jsem zatím slyšela jen samou chválu :) příběh je to rozhodně zajímavý a tvá recenze se mě vážně snažila navnadit - máš ji skvěle zpracovanou :) jsem ale tak trochu "posera" a je mi naprosto jasné, že by cena za čtení bylo několik bezesných nocí :D navíc nesnáším nezodpovězené otázky.... děj máš ale pomocí spoilerů popsaný skutečně detailně :O

2 Cleo Cleo | Web | 9. srpna 2015 v 21:15 | Reagovat

[1]: Určitě to zkus, za pár nocí to stojí! ;)

3 Lucie Lucie | E-mail | 18. prosince 2016 v 12:53 | Reagovat

Ahoj,chci se zeptat do jakého uměleckého směru bys tuto knihu zařadila ?

4 Cleo Cleo | Web | 19. prosince 2016 v 19:53 | Reagovat

[3]: Nevím, co přesně myslíš uměleckým směrem, ale řekla bych, že je to žánrem dystopie a směrem postmodernismus.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama