Recenze (a pokus o rozbor): Henryk Sienkiewicz - Quo Vadis

1. března 2014 v 10:46 | Cleo |  Čtenářský deník
Tákže jsem se rozhodla opět pustit do nějaké maturitní četby. Protože určitě víte, jak strašně zbožňuju antiku a Řím, asi vás nepřekvapí, že jsem si zvolila knihu Quo Vadis od polského realistického spisovatele Henryka Sienkiewicze. Nyní se tedy pokusím o něco jako recenzi lomeno rozbor a možná někomu z vás pomůžu při psaní nějaké práce nebo tak. :) Dokonce jsem vám opsala i ukázky! Já vím, jsem úžasná.

Autor: Henryk Sienkiewicz
Originální název: Quo Vadis
Vydáno: (například) Odeon, 1983
Překlad: (například) Erich Sojka
Kniha: 654 stran, hardback

Marcus Vinicius se zrovna vrátil z Malé Asie a rozhodl se navštívit v lázních svého strýce, Petronia. Tam mu vypráví o krásné dívce, Lygii, do které se zamiloval během pobytu u Aula Plautia. Již zmíněná dívka je rukojmí Říma, dcera krále Lygů, proto také nazývaná Lygie.

Vinicius je zoufalý a je láskou k ní přímo posedlý. Proto poprosí Petronia, aby ji pro něj získal. Ten, jelikož je velice blízký cézarovi Neronovi, jeho přání vyplní. Lygie je odvedena do císařského domu společně se svým věrným služebníkem Ursem a následně je nucena se zúčastnit slavnosti plné orgií a zvrhlostí.

Teoreticky by to nemusel být problém, kdyby Lygie nebyla... křesťanka. (Připomínám, v té době křesťany nikdo neměl obzvláště v lásce.) Když se Vinicius na oslavě opije, prozradí Lygii, že ji nechal unést pro něj, a i když má Lygie pocit, že ho miluje, ulekne se a uteče. Vinicius ji pak hledá po celém Římě, najme Chilóna, prohnaného Řeka, aby ji našel. Ten ji doopravdy najde, Vinicius se dostane až k ní, jsou spolu, uvažuje o přestupu ke křesťanské víře, ale jejich štěstí je opět přerušeno. Nero zapálil Řím a křesťané byli obviněni, Chilónem prozrazeni a povětšinou pochytáni. A tak Lygie s Ursem krásně putují do kolosea (ano, opravdu psáno s malým K, tamto Koloseum bylo postaveno až o mnoho let později, na což autoři přebalů ke knize často zapomínají) a pomůže jim už snad jenom Bůh.


Na počátku všeho bylo... listování
Od začátku jsem věděla, že tu knihu přečtu, a řekla jsem si, že pro to udělám všechno. Proto mě neodradilo, že jsem si pletla jména, po každém sloupci naštvaně listovala ve slovníku a hledala vysvětlení pojmů jako frigidarium a tepidarium, abych se nakonec dozvěděla, že to jsou jenom části lázní. Ale nevzdala jsem to a četla dál.

Autor toho musel hrozně nastudovat
Už na začátku jsem myslela na to, jak polský realista mohl znát tolik faktů o Římě? Ten se tomu musel opravdu hodně věnovat, napadlo mě. A vyplatilo se mu to, protože získal Nobelovu cenu. A jestli to není ocenění pro autora v době, kdy ještě neexistuje žebříček The New York Times bestsellerů, tak už opravdu nevím, co by to bylo.

Petronius nebo Vinicius
Už od počátku knihy jsem uvažovala nad tím, kdo je vlastně v téhle knize hlavní postavou. Petronius, se kterým to všechno začíná (a končí), nebo Vinicius, jehož bezmeznou lásku ke krásné křesťanské dívce celou dobu sledujeme? Nakonec jsem se ale rozhodla, že hlavní roli pro autora hrálo křesťanství.

Křesťanství
Dobře, uznávám, jako polokřesťanka jsem trošku ve špatné situaci, když pořád všem říkám, že křesťanství způsobilo pád Římské říše. A jelikož Římská říše je moje oblíbená část dějin, jsem na něj trošku naštvaná, no, ale co se dá dělat. Nechtěla bych změnit historii, protože kdo ví, co by bylo v přítomnosti, že. To jenom tak na úvod a na vysvětlenou.

Pro Vinicia je Lygie hrozně důležitá. Je naštvaný na křesťanství, protože si uvědomuje, že kvůli němu Lygie není už dávno jeho. Na druhou stranu ví, že by Lygii neměl tolik rád, kdyby byla povolná a hříšná jako všechny ostatní Římanky. V hlavě bojuje s myšlenkou Boha, s myšlenkou křesťanství, ale jakmile vidí, jak dobří lidé křesťané jsou, začne s nimi sympatizovat.

Dlouze přemýšlí o Bohu, o tom, jak je milosrdný a dobrý, zakazuje zabíjet a přikazuje všem odpouštět, nenávist oplácet láskou. Snaží se to všechno vysvětlit Petroniovi, ale ten ho neposlouchá. Říká, že je to krásná myšlenka, ale nemůže to nikdy fungovat. (Pche, i já bych si to myslela, milý Petronie, ale historie hovoří jinak, vzpomeň si na středověk. I když křesťanství se trošku zvrhlo a náboženské války a všechny ty hrůzy... Ale přesně to si myslím. Krásná myšlenka, ale nemůže to nikdy naprosto dobře fungovat, protože tolik lidí je zkažených a i když se pokládají za křesťany, nejsou jimi. Křesťanství je víra a životní filozofie. Ale dobře, dobře, už mlčím.)

Když se Lygie s Ursem objeví na čekačce do kolosea, nezbývá jim už nic jiného než víra. Věřit, že je Spasitel spasí, že po utrpení přijde něco nového, krásného, život v nebi. Mučednická smrt je jediným řešením. (Promiňte, ale opět se musím vyjádřit. Od kdy je mučednická smrt jediným řešením? Nemohli snad bojovat? Až do konce? Ano, je to krásná, ušlechtilá věc, být mučedníkem, ale ať mi nikdo nenamlouvá, že neexistuje jiná cesta. Vždycky existuje jiná cesta. V tomhle je ale krásně vidět, že víra dokáže měnit životy a zpříjemnit i něco takového, jako je smrt. Víra v to, že to, co děláme, je správné, nás dokáže přinutit zvládnout cokoliv.)

Hrdinové se také setkávají se svatým Petrem a Pavlem z Tarzu, apoštoly, kteří v knize oba naleznou svoji smrt. Mučednickou smrt. Je to tady zase. Ale souhlasím s tím, že pro víru se někdy musí člověk obětovat. Obětovat se pro to, co je správné. A to v téhle knize oba udělali. Vlastně tím změnili svět. K lepšímu... to nedokážu posoudit.

Lovestory mezi Viniciem a Lygií
Ze začátku mě to příšerně štvalo. Jak se to stalo? Ano, Vinicius se zamiloval do hezký holky. To se děje milionům lidí na světě každý den. Zamilují se do hezké dívky. No a co? Kde se ve Viniciovi bere ta jistota, že krásná tvář je pro něj ta pravá partnerka, že se za ní tak dlouho honí? To je jako láska na první pohled, či co?

"Chci mít Lygii. Chci, aby tyto mé paže, které objímají nyní pouze vzduch, mohly obejmout a přitisknout na hruď ji. Chci dýchat její dech. Kdyby byla otrokyně, dal bych za ni Aulovi sto děvčat s nohama obílenýma vápnem na znamení, že jsou vystavována na prodej poprvé. Chci ji mít ve svém domě tak dlouho, dokud má hlava nebude bílá jako vrchol Soracte v zimě."

Chápu. Je to jednoduchá psychologie. Ona ho odmítá a on ji chce ještě víc. Ale co kdyby po tom všem nakonec zjistili, že se k sobě vůbec nehodí a tohle všechno bylo naprosto zbytečné? Jeden velký klam? Ale dobře. Budu romantik a zavřu oči realisty a budu to tak brát. Krásný romantický příběh o síle lásky.

Viniciovu posedlost dokládá i fakt, že když se dozví, že v Říme vypukl požár, okamžitě se rozjede pro svoji milou.

"Která část města hoří?"
"Kdo jsi?" zeptal se desátník.
"Vinicius, vojenský tribun a augustián. Odpověz, je-li ti život milý!"
"Požár vypukl, pane, v krámcích u Velkého cirku. Když nás vyslali, byl střed města v plamenech."
"A Zátibří?"
"Plameny tam dosud nedošly, ale zachvacují s nezadržitelnou silou nové a nové čtvrti. Lidé hynou žárem a v kouři a jákokoliv záchrana je nemožná."
V tom okamžiku podali Viniciovi nového koně. Mladý tribun na něj vyskočil a hnal se dále.

Neustále ji navštěvuje ve vězení, když je nemocná a má jít do kolosea. Krásná, šílená láska.

"Slib mi to, Marku!"
Vinicius ji objal třesoucíma se rukama a odpověděl:
"Při tvé svaté hlavě - slibuji!"
A tu se její obličej ve smutném měsíčním světle rozjasnil. Ještě jednou zvedla jeho ruku ke rtům a zašeptala: "Jsem tvá žena."

Jak to s nimi dopadlo jste snad uhodli. Pokud ne, řeknu vám to za chvíli :)

Závist vládne světu
Každý někomu něco závidí a to je krásně vidět v této knize. Jak závist funguje. Neronova manželka žárlí na Neronovu milenku, proto si vybere Vinicia jako milence, ale ten ji odmítne, kvůli Lygii. Samozřejmě, že se bude mstít. To je Řím, lidičky. Smiřte se s tím.

Petronius
Ze všech postav jsem si asi nejvíce oblíbila Petronia. Měl skvělé nápady, se všemi to uměl, byl to prostě pravý arbiter elegantiae (rozhodčí, co se vkusu týče). Proto mi bylo hodně líto, když na to konci zemřel. Ale co na to říct, čekala jsem to, a jeho smrt se mi i celkem líbila. Měl to krásně promyšlené, věděl, že je to nevyhnutelné, dosáhl všeho, co chtěl, našel lásku, která chtěla zemřít s ním. Neronovi poslal milý dopis na rozloučenou. Líbila se mi celá ta scéna. Ano, říkejte mi, že jsem zvrhlá, ale Romeo a Julie v Římě... sakra, zbožňovala jsem to! V tomhle případě schvaluju sebevraždu. Je to asi jediný případ, kdy ji schvaluju. Nehledě na to, že to bylo skvělé finále knihy! Protože mým dvěma oblíbencům (on a Euniké, pravá láska) už nikdo neublíží. Jak pořád říkám... "když je něco nevyhnutelné, alespoň z toho udělejte show". Udělali z toho show a to musím ocenit.

"Radujte se a bázeň odžeňte daleko od sebe. Nikdo se nemusí chlubit, že si ten dopis přečetl, a já se jím pochlubím snad jen Charonovi (převozník do říše mrtvých), až mě bude převážet.
Pak pokynul řeckému lékaři a natáhl k němu paži. Obratný Řek mu ji mžikem stáhl zlatou šňůrou a otevřel mu žílu na zápěstí. Krev vytryskla na polštář a ztřísnila Euniké, která podepřela Petroniovi hlavu, sklonila se k němu a řekla:
"Pane, domníval ses snad, že já tě opustím? Kdyby mi bohové chtěli dát nesmrtelnost a caesar vládu nad světem, i pak bych šla s tebou."
(...)
"Přátelé, přiznejte si, že s námi hyne..."
Avšak nebyl už s to dokončit; jeho paže objala posledním pohybem Euniké, hlava mu klesla na podušku - a Petronius zemřel.
Avšak hosté, dívajíce se na ta dvě bílá těla, podobná krásným sochám, pochopili dobře, že s nimi hyne to jediné, co ještě zůstalo jejich světu: jeho poezie a krása.

Chilón
Jako další velmi zajímavou postavu beru Chilóna. Nejdřív to byl prohnaný zlodějíček, který prostě věděl, jak získat peníze. Byl to zrádce, ale bylo mu odpuštěno. Když ale jednou Viniciův pohár netrpělivosti přeteče, nechá ho zbičovat místo pomoci, a tehdy se to v Chilónovi zlomí. Utíká za Cézarem a všechno mu řekne. Kde najde křesťany, jak na ně, atd. Když pak vidí utrpení v koloseu těch, které zklamal, vidí smrt toho, jež mu odpustil jako první, něco se v něm zlomí a sám označí Nerona jako vraha, žháře a ničitele Říma. Tím udělal správnou věc. Jestli mu bude odpuštěno, to už je věc druhá. Ale když to shrnu... ta scéna byla epická.

"Glauku! Ve jméně Kristově! Odpusť!"
Kolem vše utichlo. Lidi zamrazilo a všechny zraky se mimoděk pozvedly vzhůru.
Mučedníkova hlava se mírně pohnula a pak uslyšeli z vrcholu stožáru hlas, podobající se zaúpění:
"Odpouštím!"
(...)
"Lide římský! Na svou smrt přísahám, že zde hynou nevinní a že žhářem je - tady ten!"
A ukázal prstem na Nerona.

Nero (burning ROM)
Když jsem to četla, chvilkami jsem měla pocit, že Nero by se dal nahradit Joffreym, ale trošku umírněnější, starší a tlustší verzí. Jinak je to ale naprosto stejný zmrd. Pardon. Myšlenka, že jste bůh, vás zajisté změní. Udělá s vámi příšerné věci. Ale jsou lidé, kteří ji zvládli. Tak proč ne on? Na konci toho všeho, když ví, že to má spočítané, že ho ani jeho nelimitovaná moc nezachrání, nedokáže se ani zabít. Smutné, smutné.

"Caesare," odpověděl Tigellinus, "říkáš: Kdyby nějaký rozhněvaný bůh zničil město - ano?"
"Ano! A co má být?"
"A cožpak ty nejsi bůh?"

Krásné popisy, toť to hlavní jest
Ještě jsem se moc nevyjádřila ke stylu psaní. Ano, čte se to krásně. Když si na ten styl zvyknete, a že si zvyknete, je to v pohodě a se čtením nemáte zrovna nějaké velké problémy. Co ale musím ocenit nejvíc, je to krásné líčení a popisy scenérií. I když jde o pořár Říma, o hostiny, cokoliv, je vidět, že autor si to užíval. A na to musím říct, klobouk dolů.

Teď se ale dostaňme k té hodně závažné otázce... proč se to sakra jmenuje Quo Vadis?
Podle legendy o svatém Petrovi. Jeho stoupenci chtěli, aby opustil Řím a zachránil se, ale on to nedokázal udělat. Podle legendy po cestě potkal Krista, který se ho otázal "Quo Vadis, Domine" a sdělil mu, že když on opouští svůj lid, jde do Říma, by se nechal ukřižovat podruhé. Petr pochopil a vrátil se. A z toho, jak už víte, plyne pak ta jeho mučednická smrt. Tak proto.

Apoštol ležel na zemi, obličej v prachu, bez hnutí, beze slova. Nazariovi se užuž zdálo, že omdlel nebo zemřel, ale Petr konečně vstal, zvedl roztřešenýma rukama poutnickou hůl a beze slova zamířil k sedmi pahorkům města.
Když to chlapec viděl, opakoval jako ozvěna:
"Quo Vadis, Domine?"
"Do Říma," odpověděl tiše apoštol.
A vrátil se zpět.

Finále
Záleží na tom, co berete jako finále. Jestli Petroniovu smrt, Neronovu smrt, smrt apoštolů, nebo to, že Lygie, Ursus i Vinicius dostanou v koloseu milost. Já beru tu poslední. Asi. To je krásná scéna a já byla šťastná, že se jim nakonec podařilo uprchnout na venkov. Prostě miluju šťastné konce.

Epilog
K epilogu jsem se už vyjadřovala jednou, v článku o Neronovi. I tak bych vám sem ale chtěla napsat úplný konec. Protože ono to nějak bez toho nejde.

A tak skončil Nero. Stejně jako končívá vichřice, bouře, požár, válka nebo mor. Ale Petrova bazilika vládne dosud z vatikánských výšin městu i světu.
A u někdejší Capenské brány stojí dnes malá kaplička a na ní je už poněkud setřelý nápis:
Quo Vadis, Domine?

Shrnutí
Úžasný román, který mě sice občas štval svojí délkou a hlubokými úvahami nad křesťanstvím, ale na druhou stranu, musím to uznat. Tohle dílo je mistrovský, epický kousek a Nobelovu cenu si rozhodně zasloužilo. Takže se nevymlouvejte, běžte do knihovny/knihkupectví, a přečtěte si to taky. Stojí to za to.

HODNOCENÍ: 9,5/10

Četli jste Quo Vadis? Nebo něco jiného od tohoto autora? Zaujalo vás to? Nebo jste viděli film? Pište, pište, v komentářích je spoustu místa na vaše názory. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl jsi tu?

Byl jsem tu! :D

Komentáře

1 Arya Arya | Web | 1. března 2014 v 11:19 | Reagovat

Teda! Tak tomu se říká recenze! :) Na Quo vadis se chystám už delší dobu, četla jsem jen ukázky a strašně mě to láká, protože starověký řím to je moje! (I když radši mám Řecko :D ) No, každopádně mám stažený film a v nejbližší době na něj kouknu. Strašně moc se mi líbí téma knihy a fakt si to hodlám přečíst. Já četla Puští a pralesem, to je myslím od Sienkiewicze, ale chystám se na Ohněm a mečem, strašně se mě zaujal název prvního dílu celé trilogie (Ohněm a mečem) a prostě si to musím přečíst! :D :D

Jinak taky plánuju v létě běhat, teď je na to ještě moc velká zima, ale jakmile se oteplí... Jo, to bude labůžo... :D :D

2 Arya Arya | Web | 1. března 2014 v 12:47 | Reagovat

Až se k tomu dostanu, tak dám vědět. To teď jsem se naprosto zamilovala do knížky Vladař od Machiavelliho. :D :D Je teda náročnější, ale rozhodně stojí za přečtení. :)

3 Arya Arya | Web | 1. března 2014 v 15:59 | Reagovat

Tak citát je určitě od něj, ale v knížce zatím ještě nezazněl. :D Uvidíme, až se dostanu dál. :))

4 Kory Kory | Web | 26. října 2015 v 14:59 | Reagovat

Jé, Petronius! <3
(A hustá recenze, souhlasím s ní)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama