Recenze (a pokus o rozbor): Gabriel García Márquez - Plukovníkovi nemá kdo psát

6. března 2014 v 14:58 | Cleo |  Čtenářský deník
Tak jsem se konečně pustila do další četby od úžasného Gabriela García Márqueze. Tentokrát jsem si zvolila hodně tenkou knížku, má méně než 100 stránek a vlastně... je to novela. Ale i tak jsem se rozhodla ji napsat sem do čtenářského deníku, protože na ní rozhodně nechci zapomenout. A proč ji publikuji zrovna dneska? (Protože Márquéz má narozeniny. Všechno nejlepší!)

Autor: Gabriel Garciá Márquez
Originální název: El Coronel No Tiene Quien Le Escriba
Vydáno: Odeon, 2006
Překlad: Hana Posseltová
Kniha: 93 stran, 128 x 206, hardback

Plukovník a jeho žena žijí v bídě. Opravdové bídě. Splácejí dům, doma nemají skoro žádné jídlo, a pokud se jim podaří prodat nějaký suvenýr z jejich domu, koupí jídlo pro kohouta, jediném děditství po jejich zastřelením synovi.

Manželé se pořád hádají, zda-li ho mají prodat. Koneckonců, kvůli tomu kohoutovi přišel jejich syn o život. Je to šampion. A až se vycvičí, bude vyhrávat velké peníze. A pak už nebudou muset jíst kukuřici a plukovník nebude muset každý týden chodit na poštu a koukat, zda-li mu konečně nepřišla slíbená penze. Čeká na ni už 15 let. Ale plukovníkovi nemá kdo psát.


Márquez, to je prostě věc
Psala jsem o tom už v recenzích na Lásku za časů cholery a Kronice ohlášené smrti. Tenhle spisovatel má hrozně jedičný a osobitý styl psaní a chvilku trvá, než si na něj zvyknete. Budete to nejdřív proklínat a nenávidět, než se vám to začne líbit a následně to začnete zbožňovat (i když pravda, u některých lidí tato fáze nikdy nepřijde). Já už mám docela praxi, ale viděla jsem, že hodně lidí s tím zápasí. Takže... nevzdávejte to.

Všechna špína světa... navazuje to či co
Na všech přebalech píšou, že takhle kniha navazuje na Všechnu špínu světa. No, ano. Tuto povídku napsal hned potom, ale já osobně jsem nepřišla na žádnou konekci, teda jen kromě imaginárního města v reálném světě, ve kterém se to všechno odehrává. Takže se nemusíte obávat, že kvůli tomu, že jste předchozí knihu nečetli, něco nepochopíte.

Depresivní prostředí
Plukovníkovi a jeho ženě zemřel syn. Zastřelili ho. Už to samo o sobě je tohle dost depresivní. Ještě horší jsou ty úvahy, které plukovníkův život doprovázdějí. Sloužil pro svoji vlast. Zabraňoval občanské válce, aby ostatní měli co jíst, ale nakonec je to on sám, kdo umírá hlady. A už zatracených patnáct let čeká na slibovanou penzi. A ta stále nepřichází a nepřichází.

"Proč tak spěcháš ven," zeptala se.
"Pošta."
"Zapomněla jsem, že je dnes pátek," poznamenala, když se vrátila do pokoje.
(...)
Poštmistr nezvedl hlavu.
"Pro plukovníka nic," řekl.
Plukovník se cítil zahanben.
"Nic jsem nečekal," zalhal. Upřel na lékaře svůj dokonale dětský pohled. "Mně nemá kdo psát."

Další hodně emotivní scéna je, když se plukovník potká tváří v tvář s vrahem svého syna. Nemám tušení, co bych já dělala na jeho místě.

Trubky, hrající mambo, náhle utichly. Hráči, s rukama nad hlavou, se rozprchli. Plukovník uslyšel za zády ostré, chladné cvaknutí nabíjené pušky. Pochopil, že se nešťastně připletl do policejní razie s ilegálním letákem v kapse. Pootočil se, ale ruce nezvedl. A tehdy poprvé zblízka spatřil člověka, který vystřelil na jeho syna.

Kohout
Kohout je symbolem toho všeho. Smrti jejich syna. Toho, jak všechny nechá, aby s ním namipulovali. Jeho žena se ho chce zbavit, on ale chce, aby u nich doma zůstal, jako připomínku všeho toho utrpení, těžkých časů, kterými prošel, a nechce na to zapomenout.

Kamarádi jeho mrtvého syna kohoutovi kupují jídlo a doufají, že z toho všeho budou mít velký zisk, až vyhraje kohoutí zápasy. Plukovník se jim snaží prodávat všechno, co jen může. Ale oni ho stejně chtějí jenom ošidit. Jak se plukovník, který by si zasloužil čest a slávu, dostal tam, kde je? Co se stalo s lidskou společností? Jak to všechno může přehlížet?

"Kolik jsme vám dlužni, doktore?"
"Tentokrát nic," řekl lékař a poplácal ho po rameni. "Až vyhraje ten váš kohout, pošlu vám mastný účet."
(...)
Chvíli přemýšleli. "Kohout je zvíře, a proto může počkat," začala žena. Ale manželův výraz ji přinutil se zamyslet. Plukovník se posadil na postel, lokty opřel o kolena a cinkal v dlaních penězi. "Kvůli mně ho mít nemusíme," řekl po chvíli. "Kdyby to záviselo na mně, udělal bych z něj ještě dnes polívku. Za padesát peso si člověk musí pěkně zkazit žaludek."
(...)
Potom sledoval ženu pohledem těkajícím po pokoji. "Dělá mi starost, že chlapci kvůli němu šetří."

Finále
Tahle kniha nemá žádné velké finále, spíš jenom takový duševní přerod, který změní plukovníkovo chování. Celou dobu byl otrokem ostatních. Ale pak stačila jedna jediná věta, pohár jeho trpělivosti přetekl a všechno se změnilo, vzepřel se. Odmítl kohouta prodat a pronesl nejlepší závěrečné slovo, jaké snad v knize může být. Hovno. Otevřený konec nikoho netrápí, že.

"Když kohout vyhraje," připustila žena. "Ale co když prohraje. To tě nikdy nenapadlo, že kohout může prohrát."
"Tenhle kohout nemůže prohrát."
"Ale předpokládej, že prohraje."
"Ještě chybí pětačtyřicet dní, abych na to musel začít myslet," řekl plukovník.
Ženy se zmocnilo zoufalství.
"A co budeme mezitím jíst," zeptala se. Chytla plukovníka za límec košile a energicky jím zatřásla.
"Řekni mi, co budeme jíst."
Plukovník potřeboval pětasedmdesát let - minutu po minutě pětasedmdesát let - aby dospěl k tomuto okamžiku. Připadal si čistý, výmluvný, neporazitelný, když odpověděl:
"Hovno."

Shrnutí
Úžasná povídka od Marquéze, kterou můžete přečíst - doslova - jedním dechem. Já byla hotová za necelou hodinku. Takže věřím, že to dokážete i vy. Pokud si chcete připadat v oblasti literatury vzdělaní, rozhodně byste měli nějakého "Markéze" přečíst. A tohle mi přijde jako skvělá volba.

HODNOCENÍ: 7/10
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl jsi tu?

Byl jsem tu! :D

Komentáře

1 Doma Doma | Web | 6. března 2014 v 15:23 | Reagovat

Nejdříve k tvému komentáři na mém blogu: Určitě bys měla! :D Je to sranda :D :D

K tvému článku: Jistě to bude zajímavý spisovat, ale v mém případě nevím, jestli by to byl můj šálek kávy :D

2 Černý Drápek Černý Drápek | Web | 6. března 2014 v 16:00 | Reagovat

Žjóóva! :) Řeknu ti, že tvůj článek mě totálně dostal a od Márqueze si poběžím hned něco půjčit. Píšeš o tolika knížkách, ale kdo to má sakra stíhat číst, když jsou všechny tak parádní?! :D

3 Skříteček2 Skříteček2 | Web | 7. března 2014 v 19:16 | Reagovat

Tak takhle knížka vypadá velmi zajímavě, i když asi chápu, že se jí musí přijít na chuť, vypadá trošku zdlouhavě. Láká mě i to španělské prostředí a i když rozhodně nejsem fanda kohoutích zápasů... inu, pokud tu knížku někde uvidím, chňapnu po ní.

4 Date tree Date tree | E-mail | Web | 9. března 2014 v 10:56 | Reagovat

Vypadá to velmi zajímavě. Od autora jsem sice ještě nic nečetla, ale vypadá jako velmi inteligentní člověk. Četla jsem už k jeho knihám pár recenzí a nejspíš se na nějakou z nich také vrhnu :)

5 Marie Marie | Web | 10. března 2014 v 14:48 | Reagovat

keďže ja knižky, čo majú dej už veľmi nečítam... mohla by som to risknúť, keď je to tak krátke :D

6 Arya Arya | Web | 11. března 2014 v 14:10 | Reagovat

Vypadá to lákavě. Nevím, jestli to bude uplně můj šálek kávy, ale myslím, že bych týhle knížce mohla dát šanci. :) Kouknu se po ní u babičky a pak v knihovně. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama