Odkaz blogu žije dál! Více informací zde.

Černá křídla - 3. část

9. října 2013 v 20:41 | Cleo |  Povídky
Takže, pusinky, je tady třetí díl mé úžasné povídky! :) Dobře, dobře, zas tak úžasná není, ale... udělejte si obrázek sami. Snažila jsem se to napsat tak, aby i ti, co nečetli předchozí díly, mohli číst tento. Tak si to užijte a zase příště! :)

Budík zazvonil přesně v 6 hodin ráno. Jestli jsem něco nesnášela, bylo to ranní vstávání. A jestli jsem něco nesnášela ještě víc než ranní vstávání, bylo to ranní vstávání s vědomím, že za hodinu musím být na policejní stanici a zpovídat se ze svých hříchů. (Jenom tak připomínám, na oslavě mých narozenin jsem "omylem" zabila svoji úhlavní nepřítelkyni, pak jsem stihla zemřít sama a po domluvě s ďáblem se stala černým andělem. To znamená, že každý den musím zabít nějakého zlého člověka pro peklo, jinak sama zemřu.)
Vyčistila jsem si zuby, rychle jsem se nasnídala a oblíkla si zelený šaty. Když jsem zhasla a naposledy se chtěla podívat do zrcadla, projel mnou šok. Pozorně jsem se zadívala na svůj odraz a viděla je. Černý křídla. Snažila jsem se na ně sáhnout, ale nebyly tam. Zdálo se, že se vznášejí se vzduchem jako černý kouř, ale byly jen v zrcadle. Ano, byly nádherné. Ale pochopte, jak jsem se cítila! Měla jsem za sebou křídla. Tedy, neměla, ale cítila jsem je, jako závaží, co mě pomalu, ale jistě stahuje do pekel. Zírala jsem na sebe, než mě vyrušila moje sestra.
"Tak co budeš, jdeš už? Nebo medituješ či co?" Zeptala se mě sestra, když nakoukla do pokoje. Prudce jsem sebou škubla.
"Mel, klídek, už jdu." A řekla jsem to tak klidně. Obdivovala jsem se ještě dlouho potom. Ale to všechno se změnilo, když jsme s rodinou prošli dveřmi policejní stanice.


Policejní stanice na Gingerově ulici vypadá naprosto neuvěřitelně. Možná si policejní stanice představujete tak, jak je Američani prezentují v detektivkách, ale řeknu vám, tohle bylo něco naprosto jiného. Jako na venkově - ano! Připomínalo to spíš šerifovu kancelář. Pár stolů se starými monitory a hlučnými počítači, věčně rozbitým kávovarem a třemi klecemi. V jedné byl dokonce zavřený muž!
"Slečno Starbrooksová, vy tedy tvrdíte, že netušíte, jestli jste slečnu Forksovou strčila?" Alicia Forksová. Stejně je to divný jméno. A ano. Rozhodla jsem se, že místo popírání budu říkat, že nevím. Protože já vážně nevím. Tedy ano. Mám vzpomínku na to, jak jsem to udělala. Ale vůbec nechápu proč. Nejsem zrovna člověk, který má ve zvyku zabíjet svoje nepřátele, víte.
"Skutečně nevím. Prostě… mám okno." A tak pokračoval výslech dál a dál. Plno otázek a žádné odpovědi. Můj detektiv lomeno policista se jmenoval Harrison. Neustále si něco čmáral do svého malého plyšového notýsku a pokyvoval hlavou. S narůstajícími otázky se mu krčilo čelo a mračil se čím dál víc a víc. Po několika dalších otázkách to už nevydržel a zaklapnul notýsek.
"Myslím, že to stačí, slečno Starbrooksová. Pokud budu mít další otázky, ozvu se vám." Kývla jsem hlavou. Pomalu jsem vstala a procházela kolem mříží směrem k východu, kde na mě čekala rodina, když mě někdo chytl za ruku. Zařvala jsem. Byl to ten muž za mřížemi. Předtím vypadal jako normální prací zničený čtyřicátník, ale teď nasadil ten nejzlejší a nejzvrácenější výraz, jaký jsem kdy viděla. Přitáhl si mě k sobě, přitlačil mě na mříže a zašeptal: "Zabila jsi ji, že jo? To já poznám. Vrah pozná vraha. Vidím ti až do duše, maličká. My dva se potkáme v pekle."
Bylo mi z něj špatně, ale pak jsem ucítila otřes. Obraz muže se ztratil a vystřídal ho jiný. Temný les. Malá holčička v růžových šatičkách s blonďatými vlásky se proplétá mezi stromy. Hledá cestu ven. Pláče, slyším její přerývavý dech. Zakopne o kmen. Chytnu ji. Vytáhnu nůž. Bodnu ji přímo do jejího malého hrudníku. A ještě jednu. A znovu. Znovu. Znovu. Krev je všude. Chce se mi zvrat. Zadívám se na zakrvavený nůž a vidím tam odraz. Ale ne svůj. Toho muže, co mě chytl přes mříž! To mě probere z transu a jsem opět na policejní stanici.
Přiskočili ke mně dva policisté a snažili se mě osvobodit, ale ten odporném týpek mě nechtěl pustit. A pak mi to došlo. Já jsem anděl smrti. Černý anděl. Mě se mají všichni bát. Já jsem jejich autorita. Jsem smrtka. Podívala jsem se tomu muži do očí a pomyslela jsem na to, jak bych byla ráda, kdyby dnes byl on mým mrtvým. Nesnášela jsem ho za tu vraždu, kterou jsem viděla v jeho vzpomínce. Jak by mohl někdo udělat něco tak odporného? "Zemři," zašeptala jsem s odporem v hlase a podívala se mu do očí. Rozchechtal se na celé kolo. Ale pustil mě.
Vzpamatovávala jsem se v šoku. Opřela jsem se o jeden stůl a rozdýchávala se. Bolela mě každá kost v těle. Každá tkáň, každý sval, každý buňka. A pak se to stalo. Ten muž vykřikl bolestí. Ruka mu vystřelila k srdci a rozkašlal se. Na zemi se rozcákla krev, která mu začala vytékat z pusy. Naposledy se zašklebil, zakňoural a svalil se k zemi. Mrtvý.
Věděla jsem to, protože se z něj opět vznášel ten černý dým, který se ke mně vznášel. Jakmile se mě dotkl, oživla jsem. Všechna energie byla zpět. Ale to já ho zabila. Jen myšlenkou.
Musela jsem pryč. Vyběhla jsem ze dveří a dále na toalety. Zavřela jsem se v kabince a rozplakala se. Po pár minutách jsem přestala a pak jsem si to uvědomila. Dneska jsem zabila vraha. Skutečně zlého vraha. V tomhle světě, od policie, by nedostal, co si zasloužil. Ale já jsem mu to dala. Zbavila jsem svět zla. Udělala jsem dobrou věc. Možná, že trestat zlo nebude zase tak špatné.

A jak to bude dál?
Valentina bude dál pokračovat ve svém druhém životě a přicházet na klady a zápory. Ještě se má ale hodně co učit a také zjistí, že možná není na svůj problém úplně sama…

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Byl jsi tu?

Byl jsem tu! :D

Komentáře

1 monbella monbella | Web | 10. října 2013 v 10:44 | Reagovat

Myslím, že by nebylo od věci, kdybys to zkusila poslat nějakým editorům:)

2 Dwnnie Dwnnie | E-mail | Web | 10. října 2013 v 22:00 | Reagovat

Není špatné;) Ale myslím, že jde ten děj celkem brzo ke konci, má rychlý spád.

3 --A --A | Web | 11. října 2013 v 10:27 | Reagovat

Dokonelé! Už se nemůžu dočkat dalšího dílu. Díky, že mi vždycky napíšeš.

4 Cleo Cleo | Web | 11. října 2013 v 14:53 | Reagovat

[2]: To má, ale o to jde, je to krátký příběh, ne román :)

[3]: Není zač :)

5 malaika-hatia malaika-hatia | Web | 13. října 2013 v 9:22 | Reagovat

A to mně se líbí, jaký to má spád. :) Pořád se něco děje, ale zároveň je ještě spousta věcí, co se můžou stát. Určitě to nebude nuda. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Najdete mě na těchto sociálních sítích:

Návštěvnost:
TOPlist

© 2010-15 FlowerDays | Hosting blog.cz | Varování a podmínky tohoto blogu
2015 Optimalizováno pro Operu | HD/FullHD