Odkaz blogu žije dál! Více informací zde.

Černá křídla - 2. část

11. září 2013 v 15:38 | Cleo |  Povídky
Takže, konečně jste se dočkali, další díl mého úžasného (nebo také úžasně přiblblého) příbehu Černá křídla je opět na světě. Piště komentáře, všechny své názory, poznámky a tak dále. Uvidíme se u dalšího dílu. Pokud v komentáři napíšete, že chcete napsat, až vyjde další díl, udělám to :)
První věc, co jsem cítila ve svém druhém životě, byl křik. Pronikavý, od stěn odrážející se sopránový křik, který mi způsobovat tupou bolest v hlavě.
"Nemá puls!" Křičel někdo vedle mě a cítila jsem jeho ruku na krku.
"Jak se to stalo? To prostě omdlela?" Pískal někdo další.
"Nevím. Šla k Alicii, ta spadla do kolejiště a tahle se skácela k zemi."
"Takže je vážně… mrtvá? Jako Alicia?" V ten okamžik mi došlo, že rozhodně nejsem živá. Ale nejsem ani mrtvá. Takže co jsem? Sakra práce. Necítila jsem tep svého srdce. Necítila jsem vzduch, co by mi proudil do plic. Ta dohoda s ďáblem. Mám mít přeci druhou šanci! Jak můžu mít druhou šanci, když se nemohu ani pohnout, de facto jsem pořád jenom vnímající mrtvola?
Minuty ubíhaly. Šum kolem mě zesiloval. Slyšela jsem, jak vynesly Alicii z kolejiště a položili ji vedle mě. Dvě mrtvé na jedné akci. Oslavenkyně musí ale mít vztek. Ale moment. To jsem vlastně já. A jo, mám pěknej vztek.
A pak to přišlo. Cítila jsem neuvěřitelný příliv energie. Cítila jsem první rezonanci mého srdce. Buch. Buch. Buch. A znovu. Po chvilce jsem si zase připadala živě. Poprvé jsem se nadechla. Otevřela jsem oči a rychle se posadila. Všichni na mě zírali jako na zjevení.

"Ale vždyť byla mrtvá, co to…"
"Jak to? To není možné!"
"Andělé na nebesích!"
"To je zázrak!"
"Valentino!" Lulu. Běžela ke mně a objala mě. Ucítila jsem její levandulový parfém a cítila hrubost jejích krátkých blonďatých vlasů. Oči měla uslzené a všude po tvářích měla rozteklou řasenku. "Už nikdy, nikdy tohle nedělej, už nesmíš znova umřít!" Rozplakala se. A já taky. Cítila jsem, jak mi horké slzy proudí po tvářích. "Alicie je mrtvá. Ale třeba se probere, jako ty!"
Otočila jsem se na bezvládné tělo, které položili vedle mě. Alicie. Ležela tam tak bezmocně. Pleť měla vybledlou a černé vlasy se kolem ní rozprostíraly jako svatozář. Pohaslá svatozář. U jejích nohou plakal Harrison. Můj bývalý přítel, kterého mi přebrala. Plakala jsem jako malá holka. Tohle jsem nechtěla. Tohle ne.
Pak upoutal moji pozornost jemný černý dým stoupající z jejího těla. Pomalu se vlnil vzduchem, jako cigaretový kouř, ale pomaleji. Produsil směrem ke mně a až po několik sekundách mi došlo, že mi proudí do místa, kde bych měla mít srdce. Zabila jsem ji a ona mi dává tu možnost žít znovu. Já jí vyrvala její život z těla a beru si ho pro sebe. O tomhle ďábel mluvil. Proto musím zabíjet. Jinak zemřu. Zabití mi dává životní sílu.

Několik následujících hodin proběhlo rychle. Objevila se záchranka a odvezla Alicii pryč. Všech na té párty se ptali na to, co se stalo, ale všechny historky zněly hodně podobně. Mluvila jsem s Alicií, když spadla do kolejiště. Nikdo neviděl, jestli jsem ji strčila. Což jsem udělala. Pak jsem se zhroutila. Všichni si mysleli, že jsme obě mrtvé, tak nás položili vedle sebe, když chtěli zjišťovat tělesné funkce. U mě to očividně někdo popletl, protože jsem naživu. A nic jako vracení se ze záhrobí neexistuje. Jistě že ne.
Přijeli pro mě rodiče. Byla jsem v šoku, ale na nic se neptali. Jenom prohodili pár slov s policií a záchranáři a ti souhlasili, že zítra si se mnou promluví na stanici. A že by mi možná měli zaplatit nějaké sezení u psychologa,, protože vidět umírat kamarádku může být docela traumatizující. Ale víte co je horší? Zabít ji. A když už jsme u toho, není to ani moje kamarádka. Nebyla. Doma mě objala sestra. Říkala jsem vám, že mám sestru? No tak mám. Je jí čtrnáct a je troufalejší než zbytek naší rodiny dohromady. Vyzkoušela už všechny drogy, všechny barvy vlasů a všechny typy muziky. Rodiče jsou na ní v jenom kuse naštvaní, ale i tak je to moje malá sestřička. Rebelka. A tím, že mě objala, mě příjemně překvapila.
"Bude to dobrý," zašeptala mi.
Věděla jsem, že bude. Usnula jsem téměř okamžitě, co jsem se oblečená svalila do postele. A snažila jsem se nemyslet na to, že další den mě čeká policejní výslech. Když se prořeknu, můžou mě obvinit z vraždy. To bude zase sranda.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Klikni a dozvíš se, kolik lidí kliklo už před tebou

*klik*

Komentáře

1 ladyparanoid ladyparanoid | Web | 11. září 2013 v 16:39 | Reagovat

ježiši!! jsi opravdu užasná spisovatelka... já chci dalí díl!!! kočko mo se mi líbí! uplně jsem se zažrala do děje :333 kdy bude další díl ? ozvy se potom.. a tak teď jdu spát svůj :3 snad se mrkneš ..:))

2 ladyparanoid ladyparanoid | Web | 11. září 2013 v 16:52 | Reagovat

P.s... : přidám si te do oblíbených blogů :3

3 --A --A | Web | 11. září 2013 v 17:22 | Reagovat

Už se nemůžu dočkat dalšího dílu. Úžasně se to čte a je to prostě super! :)

4 malaika-hatia malaika-hatia | Web | 11. září 2013 v 22:35 | Reagovat

Četlo se to stejně skvěle jako první díl, už se těším na další :)

5 Eliška, Verunka a Natálka Eliška, Verunka a Natálka | E-mail | Web | 18. prosince 2014 v 17:36 | Reagovat

Je to úplně hustý, to bych sama nikdy necymyslela!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Najdete mě na těchto sociálních sítích:

Návštěvnost:
TOPlist

© 2010-15 FlowerDays | Hosting blog.cz | Varování a podmínky tohoto blogu
2015 Optimalizováno pro Operu | HD/FullHD