Odkaz blogu žije dál! Více informací zde.

Černá křídla - 1. část

20. srpna 2013 v 20:42 | Cleo |  Povídky
Tak, konečně jsem sebrala svoji odvahu a rozhodla se dopsat (a publikovat) prolog + 1. část mé nové povídky. Vím, černý anděl není téma zrovna originální (ano, i já občas chodím do knihkupectví), ale žádnou knihu o andělech jsem nečetla, takže je to čistě moje fantas-magorie. Užijte si to a komentujte! :)
Podívala jsem se do omšelého a špinavého zrcadla na svůj odraz. Cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy, ale chtěla jsem pohlédnout pravdě do očí. Černé rovné vlasy jsem měla rozcuchané. Normálně broskvovou pleť úplně bílou. Moje skelné modré oči byly oteklé a všude kolem nich se rozpatlala rozmazaná řasenka a tužka na oči. (I když bych měla technicky vzato vypadat příšerně, nebylo tomu tak. Vypadala jsem úžasně. Krásně. Mocně. I když jsem se cítila zničeně, pořád se kolem mě vznášela ta elektrizující aura. Zatracené prokletí.) Na sobě jsem měla krátké černé šaty, ale od běhu lesem byly otrhané a špinavé. Byla jsem naboso. Nebylo to vidět na první pohled, ale když jsem se do zrcadla podívala pořádně, viděla jsem je. Ty obrysy. Černá křídla. Vznášely se mi za zády jako černá mlha. Stejně jako ve dne, kdy se můj život obrátil naruby.
Skoro každý příběh začíná stejně. Někdo se někam přestěhuje. Nebo přijde nějaké velké jubileum. Nebo někoho unesou. Někoho zabijou. Někdo zmizí. To všechno v mém příběhu je. Ale než se k tomu dostaneme, řeknu vám něco o sobě.


Jmenuju se Valentina Starbrooksová a je mi sedmnáct. Narodila jsem se v Amsterdamu, ale hned po porodu mě rodiče vzali do Londýna a následně jsme se přestěhovali do malého městečka hned za městem, takže život byl obyčejný a stereotypní. V den mých sedmnáctých narozenin se ale stalo něco, na co už nikdy nezapomenu.
Moje nejlepší kamarádka Lulu se rozhodla, že mi uspořádá parádní narozeninovou párty. A to se jí povedlo. Litry alkoholu protékaly jak mým krkem, tak hrdly mých kamarádů a spolužáků. Bylo to na tom nejlepším místě - v zavřené stanici podzemky. Dodnes nechápu, jak se to Lulu podařilo zařídit - ale bylo to a splnikl se mi sen. Kromě již zmiňovaného alkoholu samozřejmě všude hrála parádní hudba a k jídlu byly ty největší lahůdky.
Hodinu před plánovaným koncem oslavy vtrhla do podzemky Alicia, moje nemesis, úhlavní nepřítelkyně. Seznámili jsme se první den školy a hned jsme si nesedly. Ona byla hrozně panovačná a zlá a všechny šikanovala. Loni našemu nepřítelství ale nasadila korunu, když mému příteli namluvila, že mu zahýbám a on mě opustil a zůstal s ní. Dodnes si pamatuju ten její vítězný výraz.
Když jsem ji viděla, jak se tam producíruje a rozdává úsměvy na každou stranu, naštvalo mě to. Začala jsem pěnit, věděla jsem, že vztek ve mě exploduje, ale rozhodla jsem se ho utopit v alkoholu. Popadla jsem první červený kalíšek, co jsem našla a obrátila do něj jeho obsah na ex.
Zatočil se se mnou svět. Viděla jsem všechno, slyšela jsem všechno, ale nemohla jsem dělat nic. Cítila jsem, jak mě pálí hrdlo, buší srdce a pak všude už byla jenom tma. A pak se zničehonic kolem mě zase rozednilo. Opět jsem stála v davu, jako by se nic nestalo. Jen ta zlost ve mě doutnala. Vztek toužící se dostat na povrch. Potom si na všechno pamatuju už jenom v útržkách. Alicia stála na kraji nástupiště, vedle ní jízdná dráha vlaku. Smála se, hihňala se, svíjela se smíchy. Prodírám se davem. Jdu k ní. Překvapeně se na mě podívá. Pak se rozesměje. Vztek ve mě exploduje. Strčím do ní. Padá do temné jámy, padá, já tam stojím, zírám a pak slyším jen: "křup". Davy utichnou. Dál ale nestihnu dělat nic. Opět cítím bušící srdce a tupou bolest v hlavě. Tma. Tma. Tma.

Jakmile jsem poté otevřela oči, ležela jsem uprostřed pouště plné černého písku. Bylo tam neskutečné horko a v uších mi hučel divný zvuk, nedal se definovat. Chvilku jsem tam ležela a svíjela se, jak mě z toho všeho bolela hlava, ale nakonec to přestalo. Nade mnou stála postava. Byl to muž, v černém obleku. Ve tváři měl přísný výraz a hleděl na mě temnýma očima.
"Kde to jsem?" Zeptala jsem se.
"V pekle," odpověděl mi a jeho výraz se vůbec nezměnil. Ani náznak úsměvu, dokonce ani toho zlomyslného.
Peklo. Jsem mrtvá. Svůj konec jsem si představovala jinak a peklo také, když už jsme u toho. Myslela jsem, že tu bude více plamenů a křiku a tak.
"Ale proč?"
"Co proč? Proč jsi zemřela, nebo proč jsi tady?" Oči se mu zaleskly. "Zemřela jsi z vlastní blbosti. Vypila jsi něco, co se s alkoholem nemíchá," řekl. "A ještě v poslední minutě svého života jsi zabila."
Teď jsem si na všechno vzpomněla. Na Alicii, křičící a padající do bývalého kolejiště metra. Křupnutí. Proč jsem to proboha udělala? Vždyť já bych nikdy nikomu neublížila! Ten kelímek. Muselo tam být něco, co mě zdrogovalo. Ale která droga vás přiměje vraždit?
"A co nějaký soud?" Ptala jsem se s naději v hlase. Až teď mi docházelo, že jsem vlastně VÁŽNĚ mrtvá. Není to sen a jsem v pekle. Pěknej průšvih, smím-li říct svůj názor.
"Soud již proběhl. Jsi tady, takže sem patříš. Ale i tak jsi dost zvláštní."
"To já jsem." Moje rodina, sestra, moji kamarádi, Finnick, kluk, který se mi líbí, a já ho už nikdy neuvidím! Dokonce ani Alicii. Protože jsem mrtvá a zabila jsem ji. Zabila. Proboha.
"Kdo jsi?" Zeptala jsem se, ale odpověď mi měla být jasná už dopředu.
"Sám ďábel." Měl pravdu. Sice nebyl červený, neměl ocas, ani rohy, ale vypadal... zle.
"Chtěla bys žít, není to tak?"
"To chtěla." Zněla jsem přímo zoufale. Chtěla bych napravit svojí chybu, skočit do toho metra, zatřást s Alicií, počkat, než se probere a zavolá: "Překvápko!"
"Můžeš." Podívala jsem se na něj s naději v hlase. "Peklo vždy potřebuje někoho, kdo vykoná nějaké služby, zvýší naše stavy, pošle nám sem nějaké nové posily, vyčistí svět od toho zlého."
"Takže bych musela..."
"Staneš se černým andělem."
"A co to znamená?"
"Každý den někoho zabiješ. Někoho špatného, hodného pekla. Jinak sama zemřeš v děsivých bolestech. Doslova se rozpadneš na prach. A bude pro tebe připravena ta nejlepší část pekla - žádný píseček, ale pěkné plameny - část pro zrádce."
Tehdy jsem byla zoufalá. Nemyslela jsem na následky, na to, co budu muset dělat, prostě jsem jen... souhlasila. Tak moc jsem se chtěla vrátit zpátky! Samozřejmě, docházelo mi, v jak velkém průšvihu jsem, ale všechno je lepší než umřít a užírat se... zbytek věčnosti. Stal se ze mě černý (temný, chcete-li) anděl. Ale vůbec mi nedošlo, že bez (pravděpodobně?) prokletého pití nebudu schopná zabíjet.

No, vím, na Pulitzera to není, ale stejně chci slyšet vaše názory. Pokud jste se rozhodli povídku číst dál, můžete mi napsat do komentářů a já vám napíšu, až dokončím další část :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Micheℓℓe ✔ Micheℓℓe ✔ | Web | 20. srpna 2013 v 21:30 | Reagovat

Miluju tvé příběhy:) či povídky  krásně se to čte máš talent slečno!:3

2 N. / nataliab.blog.cz N. / nataliab.blog.cz | Web | 21. srpna 2013 v 9:22 | Reagovat

Máš užasný design, klobouk dolů:)

3 malaika-hatia malaika-hatia | Web | 21. srpna 2013 v 9:23 | Reagovat

Přečetla jsem to jedním dechem a líbilo se mi to :) jen tak dál :)

4 N. / nataliab.blog.cz N. / nataliab.blog.cz | Web | 21. srpna 2013 v 10:26 | Reagovat

Jeee diky :))

5 Rai. Rai. | Web | 21. srpna 2013 v 13:35 | Reagovat

Mně rozhodně napiš, až bude další díl :)
Panejo, já jsem anděly posedlá, no dobře, posedlá ne, ale mám je strašně ráda. Připomíná mi to knížku Šíleně divocí andílci, co jsem dřví četla. Tam soupeřili Bílý a černý anděl a blábláblá.. :D Ale chudák Valentina, odteď si budu dávat pozor, co piju. Ale ten pocit, kdy se v tobě vztek nahromadí a máš pocit, že v tobě exploduje dlvěrně znám, a nesnáším to. Zatím jsem ale nikoho nezabila :D

6 balisur balisur | Web | 21. srpna 2013 v 14:22 | Reagovat

hmm...to by mohlo být zajímavé, až bude další díl, tak mi prosím taky napiš. :)
Kareninu čtu, jde to občas pomalu, ale jindy mě to i strhne a stojí to za to :)

7 monbella monbella | Web | 21. srpna 2013 v 17:16 | Reagovat

Hehe to by šlo zilmovat

8 Anet Anet | 21. srpna 2013 v 22:30 | Reagovat

Je to strašně povedený, vlastně úžasný. Moc dobře se mi to četlo. Líbí se mi jak zabíháš až do detailů, píšeš takovým stylem, že si v hlavě hned udělám představu. Mám ráda když se v knížce střídají dlouhý a krátký věty a to ani tady nechybí. Máš talent, to se nezapře :)
Dokonce jsem si tu povídku četla hned dvakrát! jenom mi trochu vadí v tom prvním odstavci/části že je tam tolikrát spojení ,jsem měla' možná to vadí jenom mě, asi mám moc rozmazlenej mozek, ale všimla jsem si toho hned.
No, první část mi děsně připomíná popis z Křídel, kdy Laurel stanula tváří v tvář svýmu květu. U jména Finnick se mi hned vybavily Hunger Games.
Další díl bude zajímavej :)

9 Ecritte Ecritte | Web | 21. srpna 2013 v 23:24 | Reagovat

Mám nápad na projekt dopisování mezi blogery. Zkus nad tím popřemýšlet a napsat svůj názor. . .

10 ladyparanoid ladyparanoid | Web | 22. srpna 2013 v 19:26 | Reagovat

nádhernééé :))

11 Cleo Cleo | Web | 24. srpna 2013 v 18:12 | Reagovat

[8]: Máš pravdu a rozhodně se budu snažit to napravit :)

12 -A. -A. | Web | 24. srpna 2013 v 19:09 | Reagovat

Hrozně se mi to líbí. Je to něco, co bych nikdy nevymyslela, ale chci to číst dál. :)

13 Eliška, Verunka a Natálka Eliška, Verunka a Natálka | E-mail | Web | 18. prosince 2014 v 17:32 | Reagovat

naprosto BOŽÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ! já taky píšu, ale román. Pokračuj v tom!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Najdete mě na těchto sociálních sítích:

Návštěvnost:
TOPlist

© 2010-15 FlowerDays | Hosting blog.cz | Varování a podmínky tohoto blogu
2015 Optimalizováno pro Operu | HD/FullHD