Odkaz blogu žije dál! Více informací zde.

13.8.2011 - Začínající spisovatelka

13. srpna 2011 v 20:32 | Cleo |  Můj deník
Dny se krátí a čas do konce práznin také. Jsem z toho na prášky. Ale co se dá dělat. Zkusím nějak shrnout minulý týden až do dneška co se týče psaní - a doufám, že se při tom psychicky nezhroutím. (Kecám. Ve skutečnosti jsem zatím celkem v pohodě. Ale chtěla jsem začít nějak dramaticky.)

Celé dny si začínám myslet, že nikdy nenapíšu dobrou knihu. Pořád vymýšlím nové a nové nápady, ale nějak se nemohu dokopat k tomu začít psát. Pořád mám strach, abych si to nějak nezkazila hned na začátku a pořád čekám na nějakou výjimečnou tvůrčí atmosfétu, která přichází jednou za měsíc. (Většinou tedy ve chvílích, kdy nemám s sebou notebook.)

Nemáte pro mě nějaké rady? Taky mám menší problém s postavami. Jasně, vymyslela jsem jim vzhled, povahu atd., ale bojím se, že budou působit uměle. Já vím, já vím. Nemám si s tím dělat starosti a tak dále a tak dále. Ale já mám prostě... špatný pocit z toho, že když už začnu psát, tak to prostě nebude tak nějak... dokonalé. A to já chci, aby bylo.

Ještě ke všemu mám špatný pocit z toho, že nejedu k druhým prarodičům (a zároveň i sestřenicím). Vždycky jsem uvažovala, kdo bude ten, kdo poruší náš pravidelný prázninový kruh, a ani ve snu mě nenapadlo, že to budu zrovna já. Jasně, jsem nejstarší a už když jsem tam byla naposled, stálo to za bačkoru. Ony celou dobu klábosily o Stmívání a o tom, jak je Edward úžasnej, ale mě se už mírně hnusil.

Bojovka, kterou pro nás připravovala teta, mi už nepřišla tak zajímavá. Nešly jsme na houby. Už mě nebavily ty dětské hry. Myslím si, a nedělám si srandu, že jsem asi toršku zničila sestřenicím prázniny. Nikdy jsem to nahlas nepřiznala, ale mě bylo jasné, že tam letos nechci jet znovu. Naše pravidelné Beethovenové večery jsou už jen v obláčku vzpomínek. Nic už nebude skutečné. Asi nikdy.

Ale nikdy nezapomenu na to, že jsem se tam necítila jako doma. Cítila jsem se taqm jako na nějakém táboře, kde mám být nejzodpovědnější, nejstarší a za všechno automaticky můžu já, protože jsem to měla uhlídat. Nikdy nikoho nenapadlo, že já bych chtěla být někdy stejně nezodpovědná, jako moje mladší sestřenice. Ale to je jedno. Konec je nový začátek. A já doufám, že když už jsem si to plně uvědomila, začnu si začátek užívat naplno.

Tumblr_ljaaerl1lm1qczispo1_500_large_large
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 el Fatso el Fatso | Web | 4. září 2011 v 14:19 | Reagovat

Neboj se, že to zkazíš. Vždycky to můžeš předělat a vylepšit. Stačí to dát přečíst někomu, kdo psaní rozumí a hned budeš vědět. Já osobně své staré příběhy pořád předělávám. Po letech se k nim vždycky vracím a celé přepisuji.
Ten pocit znám a vlastně nejhorší je, že si práci sama zhodnotit nedokážu. Že nevím, jestli má čtenář takové pocity, které bych chtěla aby u čtení měl. Sama to zjistit nemůžu a to mě nejvíc štve.

2 Cleo Cleo | 20. října 2011 v 22:00 | Reagovat

[1]: Nejhorší je, že nevím, komu bych je měla dát přečíst. Nevím, kdo tomu rozumí. A kdo by mě nesoudil za to, co píšu.

3 Stephany Stephany | Web | 21. října 2011 v 15:09 | Reagovat

[2]: Jo, to je těžké. Já mám na tohle doma taťku, který tomu opravdu rozumí a sám pěkně píše. Někdy to umí dobře posoudit i moje mamka, protože se v tom též vyzná.

4 Cleo Cleo | Web | 21. října 2011 v 20:02 | Reagovat

[3]: To máš skvělý :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Najdete mě na těchto sociálních sítích:

Návštěvnost:
TOPlist

© 2010-15 FlowerDays | Hosting blog.cz | Varování a podmínky tohoto blogu
2015 Optimalizováno pro Operu | HD/FullHD